Leden 2017

Když je na vejšce…zkouškové!

30. ledna 2017 v 17:18 | Wess z webu a zkušenosti |  Školství a vzdělávání

1. student (ptá se kolegů na webu)

Chci se zeptat kolik z vás, co bylo na ústní, mělo říkat jen teorii, a komu nasolili i příklady, a počítej? :-D
Každej mi povídal, uč se teorii a základní středoškolský vzorce….! Chytil sem jednu ženskou (rozuměj - zkoušející) a šel jsem počítat a za středoškolský vzorce mě seřvala. Jdu na potřetí, tak bych to rád dal! :-)

2. student ( a kolega odpovídá)

Já měl paní Skočilasovou a ta se mě ptala na to, co jsem měl blbě v testu...!? Takže i příklady :-)



Psáno dne 30. ledna 2017

Zima v našem městě v padesátých létech…

28. ledna 2017 v 9:55 | Wess |  Nostalgie
Úžasný

No byla pěkná, i když žijeme na většinou rovinaté jižní Moravě a naše město má nejbližší skutečné kopečky a kopce v Bílých Karpatech. Jezdívalo se tehdy na Radějov a hlavně na Velkou Javořinu. Ale, kdo z našich rodičů měl tehdy vlastní auto a často i "čas a peníze" věnovat tehdy jediný volný den - neděli - výletu s dětmi do jmenovaných míst (destinací Usmívající se).

A tak my děti, bydlící v okolí školy na Mírovém náměstí, kam jsem chodil v první a druhé třídě, jsme sáňkovali především na přejezdech hlavní železniční tratě do Přerova. Jeden z nich byl v ulici Marxova, která od křižovatky s ulicí Brandlovou (tehdy Leninovou) byla prašná. Ale když napadl sníh, byla to krásná jízda na starých rohačkách, na kterých bylo často i dřevěné opěradlo. To proto, že nás jako velmi malé děti naše rodiče vozili na nedělní zimní projížďky.

Samozřejmě, co by již prvňáci nebo druháci jsme ta opěradla odmontovali a vznikly docela slušné "závodní" sáňky. A s nimi jsme úspěšně konkurovali těm šťastnějším, co měli již sáně "nové generace" vepředu zakroucené jako berani! Ještě sportovně a lépe vyhlížející byly sáně vypletené textilními řemeny a ohýbané také vzadu. Abych nezapomněl, na tomto přejezdu bylo možné jet přímo "Marxovkou" a nebo odbočit doprava na "Nádražní řádek", kde byl pozvolnější kopec pro menší děti předškolního věku.

Další sáňkování poskytoval zmíněný přejezd železniční tratě v Janáčkově ulici. Byl rovněž s dlouhou sáňkařskou dráhou, skvělou, ale jinak nebezpečnou. Myslím tím pro děti, které nebydlely přímo v těch obecních činžácích! V těch totiž v poměrně velkém počtu bydleli jiní naši spolužáci "tvrdších nátur", kteří nejen v zimě měli pocit, že oni jsou tady doma víc. Takže vznikaly časté dětské šarvátky, jako jiný způsob jejich "letních verzí" bojů Rusů a Němců nebo hra "na četníky a na zloděje Úžasný!

Další naše sáňkovací kopce byly cestou na Mrkotálky kolem rybníku Cigánka v místech dnešních nejstarších hodonínských garáží osobních automobilů. Byl to krátký kopec, ale my jsme se už nemohli dočkat a tak jsme jej sjeli jen několikrát a pospíchali na "střechu Hodonína", kde tehdy ještě nestálo přírodní hlediště - amfiteatr. Ostatně dnes již tam nestojí zase (!) a to mnoho roků.

Vracím se ovšem k tomu dlouhému a prudkému kopci - Mrkotálkám, který začínal od chodníku kolem hlavní silnice k nemocnici a do Rohatce a končil na "lúkách" zamrzlou regulační strouhou zarostlou palachem. Velmi mnoho dětí vždy odpoledne a navečer ve všedních dnech a v neděli i dopoledne a celodenně včetně večerních jízd tenkrát řádilo na sáňkách i lyžích na tomto širokém a dlouhém svahu….! Smějící se

A vrcholem naší zábavy bylo, když navečer místní kluci nastříkali pruh svahu a sníh zmrznul v pevnou ledovou dráhu. A pak nastoupili "borci z 2. stupně základní školy" na bruslích. To byly sjezdy ze svahu končící ve sněhovém nasypaném "protikopci", když předtím se musela přeskočit zmíněná zamrzlá strouha.

Letošní zima má po několika rocích opět "tehdejší parametry", ale já už sáňkovat nechodím!!


Psáno dne 28. ledna 2017

Už aby přišlo jaro ;-D

26. ledna 2017 v 10:23 | Wess z webu |  Muzica
".......Už dávno vychladly mé pistole
a dým z nich odnes vítr v dál.
oči nehledí již vesele,
život nedá, co mi vzal.
Jen bouře zlá, když divou píseň zpívá,
tu duše má se rozechvívá.
dávno dozněly mé pistole,
tam někde v nitru šedých skal......."Úžasný

(Pesimističtější část Písně starého pistolníka)




Ta nostalgie nás snad zabije.....Nevinný







To bývaly chvíle, kdy šerif byl při síle,
smál se, že greenhorn whisky nepije.
Tou starou stezkou potkal holku hezkou,
má nový fáro - postrach prérie.
Úžasný




A jednu vzpomínkovou naposled...Mrkající



Psáno dne 26. ledna 2017

Mnohé nebylo řečeno….

24. ledna 2017 v 10:39 | Wess z webu |  Drobné moudrosti


Ten GOOGLE je skvělý - i implicitně, ... hold, tak trochu VinetouÚžasný!!


P. S. I v politice se uplatní, tam možná - obzvláště!!Úžasný


Psáno dne 24. ledna 2017

Najít hlavní článek řetězu…?

21. ledna 2017 v 19:56 | Wess |  Společnost

Vyslechl jsem si v TV inaugurační projev nového prezidenta Spojených států a hned jeho úvodní slova mě zaujala - cituji:

"Dnešní ceremoniál ale má velmi zvláštní význam. Dnes nejenom předáváme moc od jedné administrativy k druhé, nebo od jedné strany k druhé, ale předáváme moc od Washingtonu D. C. a vracíme ji vám, veřejnosti, americkému lidu."

Konec citace

Slova jsou to nesporně krásná, inspirující a jistě také zavazující. A vždy jimi i v minulosti začínala někdy i zásadnější událost, například vznik nového státu, nebo začátek nové etapy budování té které společnosti či státu. Zvláštní význam mají ta slova plná naděje národa a občanů, která pronáší třeba budoucí, resp. nastupující nejvyšší ústavní činitel.
A ty davy lidí cítí a rozumí a také doufají…! To jsem viděl v tom množství lidí - Američanů na obrazovkách.
A že tomu chce rozumět i mnoho občanů u nás, jsem si vzápětí - druhého dne - mohl potvrdit i z názorů českých čtenářů. Samozřejmě ne všech, ale pouze těch, kteří cítí, který z "článků řetězu lidské společnosti je ten hlavní"… Usmívající se!! A nejenom v životě Američanů!!

Cituji z názorů čtenářů Parlamentních listů:

Já se mu nedivím, že chce vrátit americkým lidem práci, Ivana Plzeň, 20. 1. 2017 19:50:05

Byla jsem hned po roce 90 poprvé v USA. Strašně jsem se těšila, že uvidím svou vysněnou Ameriku. Šok byl při přistání v Detroitu. Detroit město aut, město kde to mělo vřít. Jeli jsme příměstským vláčkem, Okolo byly opuštěné fabriky, rozbitá okna, moře rozbitých oken, moře opuštěných fabrik. Krásný nový nedokončený obchodní dům, schody ještě v surovém betonu. Nebyly peníze. Výroba aut byla přenesena do cizích států, kde je levnější pracovní síla. Také při této cestě jsme byli ve Washingtonu, tam jsme se dostali až do Bílého domu, což bylo krásné, ale při cestě tam jsme viděli to, co u nás v Česku jsme tenkrát neviděli: asi 1 km od Bílého domu byly domy s rozbitými okny zabitými dřevem. Pan prezident Trump má pravdu, že podnikatelé hledají levnou pracovní sílu a stěhují za ní výrobu a lidi zůstávají bez práce. Jinak USA nádherné. Jejich národní parky udržované nádherné.

Re: Já se mu nedivím, že chce vrátit americkým lidem práci, +?, 20. 1. 2017 20:04:55

Zažil jsem v USA na východním pobřeží stejný šok jako vy. To co tam, to jsem nikdy, ani v komunisty údajně "zničené ČSSR" nejen neviděl, ale ani jsem si nedovedl takový zmar představit. Jinak příroda krásná, lidé vstřícní.

Citováno ze zdroje:


Wess - poznámka:

P. S.

Mám již vyšší věk a mnohé jsem ve svém životě zažil a také vím, přes všechna tvrzení " o nejmocnějších prezidentech světa", že "skutečnými hýbateli dějin" často bývají úplně jinde úplně jiní lidé.
Přesto a určitě právě proto bych si přál, aby se novému prezidentu významné světové velmoci podařilo splnit ta úvodní slova jeho projevu "o nové kompetenci amerického lidu". Velmi by to pomohlo všemu lidstvu a lidskosti obecně!

Psáno dne 21. ledna 2017

Letošní leden je hezký...

18. ledna 2017 v 8:00 | Wess z webu |  Společnost
Pár obrázků a hned je život veselejší!! Úžasný


PF 2017 Smějící se




Václav Klaus v kulichu v letošní zimní Moskvě - sluší mu to!! Úžasný

Psáno dne 18.ledna 2017

O Vikárce….

16. ledna 2017 v 7:58 | Wess |  Hradní stráž

Loni o jednom lednovém nedělním ránu jsem v Dobrém ránu s dvojkou se zalíbením naslouchal panu Františku Nepilovi, kterak s barvitým detailem popisuje domácí zabijačku rodinného pašíka a jak ji prožíval jako malý kluk. K mojí velké radosti jsem ji znova mohl ve stejném pořadu poslouchat i dnes. Tichý hlas pana Nepila líčí odborně suverénní počínání řezníka Švestky nebo otázky a mínění tety Mařky o tomto muži velkého srdce, či zájem tehdejších dětí o měchýř jejich ke spotřebě aktuálně zpracovaného prasátka… Usmívající se

To ve mně utvrdilo myšlenku rozhodně mít některou z knih pana Františka Nepila. Je jich mnoho pro děti i dospělé a já jsem si vybral knihu "Po Praze chodím", jak jinak skvělou! V ní krásně a výpravně také v jednom vzpomínání popisuje známý restaurant Pražského hradu - Vikárku, její historii a slavné hosty - třeba onoho slavného Matěje Broučka, skvěle popsaného Svatoplukem Čechem.




(Citace z knihy "Po Praze chodím" ) :

Vikárka


Vikárka je dodnes něčím podobným jako Říp, Blaník nebo Radhošť. Je legendární ještě z dob, kdy byla hospodou, a nic jí neubírá na věhlasu, že se o Svatopluku Čechovi dneska spíše jen učí, než aby se četl. Pro generaci našich dědů byl ovšem neméně tak přitažlivým autorem, jakým je dneska Bohumil Hrabal, Miroslav Horníček nebo Vladimír Páral. Ale najděte mi dnešního mladíka nebo dnešní džínsovou komtesu, kteří by si přečetli Lešetínského kováře, Písně otroka nebo Václava z Michalovic!


Jednu z jeho postav však zná dodnes každý, i když třeba jen platonicky: Matěje Broučka, kterého Svatopluk Čech poslal ve své science-fiction do 15. století i na Měsíc, a navíc i po Čechách a na výstavu. A to z Vikárky, jejímž byl dlouholetým hostem. I když zdaleka ne ojedinělým ve své proslulosti, protože ve Vikárce jste mohli - kdybyste se narodili včas - zastihnout J. Vrchlického i M. Alše, O. Nedbala i E. Destinovou a ojediněle - kromě desítek jiných - i Leoše Janáčka. Toho ovšem při plnění služebních a skladatelských povinností, neboť výlety pana Broučka zhudebnil, a o něčem takovém se nedá přemýšlet v brněnském Rozmarýnu.


Původ názvu Vikárka tuší kdekdo, i když se nachází opravdu v budově pražského vikariátu zřízeného pro vikáře a kanovníky u sv. Víta. Vikář i kanovník je v očích občana prostě farář, ale to je málo. Farář je nevysoká duchovní hodnost, ten je prostě duchovním správcem své farnosti a pod ním je pouze jeho pomocník, tedy kaplan. Nad ním je však prelát, a především vikář, který spravuje už celý okrsek farností, tedy vikariát. Je tedy zástupcem samotného biskupa, jenž spravuje diecézi, kterou tvoří několik vikariátů. A jemu v tom pomáhá sbor kanovníků, který tvoří kapitulu.


Nuže vikář a kanovníci od sv. Víta sídlili v budově, kde je dnes Vikárka. Aby měli na režii, vymohli si před čtyřmi sty lety na arcibiskupovi právo točit ze sudu i osobám neduchovním. A jelikož by nevypadalo dobře, kdyby kdejakého ochmelku obsluhoval u pípy tak vysoký hodnostář, najali si na to dva civily a z refektáře se stala Vikárka. Ta Vikárka, kde v létě neslyšíte slovo česky, kam vcházejí hosté ze všech koutů Evropy a z ještě větší dálky s fotoaparátem na krku a kde obsluhující zaměstnanci musí umět nazpaměť, že polévka se řekne Suppe, Soup, Minestrole anebo Caldera podle toho, jestli je host blonďák, zrzek, brunet, hnědovlasý nebo lysý. Ale když není léto nebo Velikonoce, Vánoce či svatodušní svátky, říká se polévce zase polévka a personál má radost, že lidé u stolu už zase hovoří, povídajó, hutorí a rozprávajú.


Do Vikárky chodí i restaurátoři Pražského hradu. Já tam nejsem tak často. Mám to z ruky. Ale jednou bych chtěl opravdového restaurátora vidět. Aspoň u té polévky. Vždyť on je něco jako čaroděj. Něco jako Rýbrcoul, Poseidon anebo Velký Manitou. Mávne dlátem, štětcem nebo jiným instrumentem a do Prahy se sjedou na jejich práci podívat tři miliony lidí za rok. I když nejenom na jejich práci.

( Konec citace )

P. S.
V souvislosti se zmíněnou knihou i já, bývalý voják Hradní stráže ze šedesátých let minulého století Usmívající se, mám na Vikárku hezkou osobní vzpomínku.

To mě přijel tehdy, v rámci nějaké společné služební cesty na pražské ČSTV, bez nějakého předchozího ohlášení navštívit můj taťka. Potkali jsme se na čestném strážním stanovišti č. 4 u Černé věže, kdy mě, strážního vojáka, z boku polohlasem a nečekaně oslovil. A já jsem mu tiše, a velmi překvapený sdělil, že musím požádat o uvolnění ze služby.
"Budeme tě čekat ve Vikárce", řekl tehdy táta a skutečně! Po půl hodině jsem vešel, převlečen do vycházkového stejnokroje, do restaurace a už byl u mě vrchní s prosbou, ať táta a jeho kolega tišeji vyjadřují svoji radost z našeho setkání poněvadž, jak vrchní pravil: "Jsou zde také hosté - cizinci!" A taťka, který to zaslechl, jadrně v té euforii, leč s úsměvem po výborném pivečku, prohlásil: "A my ne? Vždyť my jsme sportovci až z jižní Moravy." Úžasný

Holt, měl tehdy ze svého syna radost!

A já zase dnes mám stejně velkou radost z rozhlasového povídání a hlasu skvělého vypravěče a spisovatele pana Františka Nepila!! Usmívající se


Psáno dne 15. ledna 2017

Moudrosti nejen pro rok 2017

13. ledna 2017 v 10:29 | Wess |  Společnost
Na počátku nového roku 2017 tradičně všichni vzpomínáme na již loňské vánoce a poněvadž máme doma opět nový, krásně tmavě zelený, bezmála dvoumetrový umělý vánoční stromeček, tak i po "třech králích" jej necháváme ve své kráse v obýváku.

A tak se mohu stále inspirovat kouzlem Vánoc a vzpomínat třeba na dárky, které tentokrát ležely pod stromečkem a naše celá rodina kolem stromečku… Smějící se!
Mezi tradiční dárky pro mě od mého dětství patří totiž také knihy. A letos byl Ježíšek obzvláště kreativní a tak jsem dostal obě dvě velmi milé i poučné…! Od známého spisovatele Rudolfa Křesťana 88 fejetonů pod názvem "Jako husa do flašky". Tohoto autora jsem vždy obdivoval již jako redaktora "Mladého světa", který jsem jako předplatitel pravidelně dostával od roku 1962 do naší poštovní schránky.

Knížku mám již přečtenou a naprosto se ztotožňuji s názory čtenářů ze záložky - cituji:

"Klasik českého fejetonu zraje jako víno." "Děkuji za podnětné myšlenky a jejich vtipné a češtinářsky brilantní stylizace s moudrými pointami."
Konec citace

Životní motto Rudolfa Křesťana:
"Zbavuj se iluzí, abys nepřišel o ideály."

Pozn. Wess:
Snad jenom dodávám, že k této knize já ve svojí knihovně "ideově i de facto" mám přiřazenu útlou, leč také skvělou knížku s názvem "O lidech a lidem", kterou napsal známý slovenský herec, glosátor e.t.c. Milan Lasica.

Ta druhá kniha pod vánočním stromečkem má rovněž přitažlivý název "Postel, hospoda, kostel" a hned dva autory - Markétu Zahradníkovou a Zbigniewa Czendlika. Kniha je totiž rozhovorem těch dvou a současně prvotinou obou, i když znám třeba televizní pořad "Uchem jehly", velmi zajímavý a také další aktivity tohoto sympatického polského kněze, působícího již delší dobu v městě Lanškroun.

Knihu jsem četl s velkým zájmem a tak s čistým svědomím mohu citovat, jak jinak z její záložky:

"Není kněz jako kněz… . Studium Bible je pro něj nuda, nerad zpovídá své farníky…. . Co má napsáno na dveřích ložnice, k čemu by vedl svoje děti a co je v životě nejdůležitější? A hlavně, jak to že u nás nemáme natřískané kostely?"

Konec citace

Snad ještě jednu úsměvnou, ale veskrze světskou citaci Zbigniewa Czendlika ze strany 219 jeho knihy:

"…………Podle mé teorie se totiž opice stala člověkem ve chvíli, kdy si poprvé položila nějakou otázku. Vědomou bytostí se stala v okamžiku, kdy se poprvé nad něčím podivila, zamyslela a zeptala se - proč? To byl klíčový okamžik celé evoluce."
A aby legraci dokončil, pak dodal: " Na začátku byla pecka, z té pecky švestka, z ní slivovice a ze slivovice opice. A dál už se s Darwinem shodujeme."Usmívající se

Konec citací:

P. S.

Na závěr snad dvě moudra nám dobře známých vousatých klasiků - cituji:

"Člověk by měl být tím, čím by být mohl."
Karl Marx

"Dokonalost je znamenitá věc, ale má jednu vadu. Věští konec."
J. Werich



Psáno dne 13. ledna 2017

Tož ten nový rok nech je aspoň nejaký…!

10. ledna 2017 v 12:01 | Wess |  Společnost

Když nevím "z kerej do kerej", a to se mně i mnohým jiným určitě ve "volebním" novém roku stává, sáhnu po některém z oblíbených klasiků - dnes tedy po Karlu Čapkovi! Smějící se

Cituji:


"Zaujímání stanoviska je národní obyčej, který se vykonává zpravidla, dostaví - li se něco nového. Tento zvyk je příbuzný s jiným, který se jmenuje "vzetí na vědomí". Vzetí na vědomí je intelektuální obřad, kterým se nějaká nová věc nebo okolnost přijímá z jisté poloexistence, z jakéhosi stavu čekatelství, do plné, uznané a přípustné existence. Tím, že jsem něco vzal na vědomí, jsem, abych tak řekl, dovolil, aby to bylo.

Zaujímání stanoviska je obřad, kterým přijímám novou věc nejen do třídy faktů, nýbrž mezi skutečnosti tak solidní a známé, že o nich mohu nadále říkat pořád to samé. Co o nich říkám, je lhostejné, je to obyčejně něco docela vedlejšího nebo se to samé věci vůbec netýká; podstatné je, že je to něco neměnného, totiž ustálená věta, kterou budu mít kdykoli po ruce, kdy se setkám s dotyčnou věcí nebo okolností.

Zaujímání stanoviska je vskutku obřad čili proces čistě formální. Nepředpokládá ani zájem o věc, k níž stanovisko zaujímám, ani jakoukoli znalost věci. Naopak každá podrobnější znalost věci hrubě ztěžuje zaujetí stanoviska. Nejlépe se stanovisko zaujímá z dálky. Často je třeba obejít věci tak, aby ležela v nějakém jiném směru, dejme tomu nalevo ode mne - teprve pak mohu k ní zaujmout stanovisko.

Pokud jsem k věci nezaujal stanoviska, je jaksi nehotová, nedodělaná, k ničemu; jelikož o ní mohu říci cokoliv, nemohu o ní říci nic. Teprve když si ze všech možných tvrzení vyberu jedno určité a rozhodnu se opakovat je, kdykoliv o věci nebo i o čemkoliv jiném bude řeč, zaujal jsem stanovisko a vynesl soud. Vynášení soudu je cosi jako vynášení Smrtky; připojujeme se tím k události, která nastala naprosto bez našeho přičinění. Jenže při vynášení Smrtky se Smrtka hodí do vody a nechá uplavat; při vynášení soudu se to bohužel neděje.

Stanovisko lze zaujmout ke všemu: k aviatice, deflaci, socialismu, modernímu malířství nebo divadelní krizi; nejsnáze k věcem, po kterých nám docela nic není, tíže k věcem, o kterých jsme poněkud informováni, nejhůře k těm, se kterými máme, tvoříce a věříce, co dělat; naprosto nelze zaujmout stanovisko sám k sobě."

Karel Čapek - z novinových článků v Lidových novinách let dvacátých a třicátých
Zdroj:

Veselá poznámka nakonec:
U nás na Slovácku se říká: "Já neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde" Mrkající


Psáno 10. ledna 2017