Prosinec 2014

Novoroční přípitek…

31. prosince 2014 v 20:36 | Wess |  Společnost
Abych jej vyslovil správně, zopakoval jsem si, že se má jednat o krátkou formu projevu, který bývá pronášen při některých slavnostních příležitostech.
Má prý být obsahově sevřený a krátký. A zvláště na konci roku starého a na prahu tak půlkulatého roku 2015 v něm nemá chybět vtipné a neotřele formulované blahopřání.

A tak po vlastním ujasnění si této literárně laděné společenské záležitosti se v tuto sváteční chvíli dívám do své novoroční sklenky, přiťukávám si s Boženkou a v duchu i s mými drahými nejbližšími a také se svými přáteli a kamarády:


Na zdraví - ať slouží !






Psáno dne 31. prosince 2014

Měl jsem také Trabanta…

30. prosince 2014 v 13:19 | Wess |  Nostalgie
Prvním mým automobilem byl Trabant…! Měli jsme ho čtyři roky od roku 1972.
Nikdy nezapomenu na první den, kdy jsme si s Boženkou pro tohoto miláčka jeli do Mototechny v Uherském Hradišti.

Hned po instruktáži a dotankování mně prodejce Trabanta svěřil do vlastních rukou jako řidiči. První moje zařazení rychlosti začalo zpátečkou, mínil jsem vyjet totiž na silnici. Se zataženou ruční brzdou motor o objemu pouhých 700 ccm3 vždy zhasnul. Až teprve Boženka, která jistila můj výjezd z prodejny upozornila mě, že "ta kola by se točit chtěla, ale nějak nemůžou". Hned jsem si tu ruční brzdu uvědomil a bez problémů jsme vyjeli.
Trabat má spalovací motor dvoutaktní a tedy i svoje zvláštnosti podobné motocyklům Jawa, které jsem důvěrně znal. Přesto jsem po nastartování nechal vytažený sytič. Ten způsobil, že asi na druhé křižovatce motor zhasnul a již nechtěl naskočit, "byv přechlastán". A tak pln motoristické nedočkavosti zvedl jsem kryt motoru a jal se seřizovat volný chod motoru… Až pak v Hodoníně jsem si uvědomil moji začátečnickou chybu, když jsem nemohl odjet z náměstí, kde moje nové autíčko stálo pod obrovskými platany, pokáleno "obrovskými" holubinci.
Na sytič a manipulaci s ním jsem si zvyknul hned a další na zvláštnost - přepínací kohout u kolen spolujezdce pod palubní deskou - také. Toto jisté nepohodlí, když při vynechávání motoru, kterému docházel benzín, jsem se vždy za jízdy musel sehnout a přepnout kohout nahoru "na rezervu"… Trabantík pak s novou chutí přidal, majíc jistotu dojezdu do vzdálenosti dalších 30 km.

Na Trabantu se nám líbily pouhé dvoje přední dvéře, poněvadž dva naše malé kluky jsme mohli bez obav předními opěradly přiklopit na zadní sedadlo, kde nešlo ani otevřít zadní okénko. Byli jsme tehdy štíhlí a mladí a proto i spokojení. Dalším kladem Trabanta byl kufr, který byl rozhodně objemnější - než u "čs. embéčka" - k naší plné spokojenosti. Později na dovolené, které jsme absolvovali s rodinným stanem, nejprve se stařičkým "áčkem" a pak s novoučkým hnědožlutým rodinným "Ideálem" s kulatým okénkem a dvěma velkými okny s namalovanou mřížkou se záclonkami.

Náš miláček s námi projel celou republiku od Šumavy přes Cheb a Krkonoše, kraj Rumcajsův, Moravský kras s Valašskem až k Tatrám. A byl i u tehdy sovětských hranic v Čierné nad Tisou, ale také na pahorkatině Vihorlat s Mořským okem a velkou chatou, kam kdysi jezdil T.G.M. Na zpáteční cestě bylo to milé autíčko s námi na Domašské přehradě, spatřil také největší zříceninu hradu - překrásný a obrovský Spišský hrad, ale také Gombaseckou jeskyni, kterou se podzemní cestou dá přejít do Maďarska.

Možná, že teď již jmenuji i místa, která nám Trabant objevil v těch víkendových jednodenních výletech např. v Bojnicích, u Jaslovských Bohunic a třeba v zimě lyžování na Pustevnách, kde pro svůj přední náhon mělo toto autíčko handicap a pouze mnou zhotovené "sněžné řetízky". Tam nás zachránili kamarádi, kteří s v mrazivém dni posadili na přední blatníky a držíce se stěračů nám tak umožnili Pustevny nahoře spatřit. Když mluvím u zimě, zde nutno uvést, že vzduchem chlazený motor sice nemusel mít vodní chladič motoru, ale současně s tím tedy neměl "akumulátor tepla" pro ohřátí vzduchu, proudícího do kabiny. Prostě stručně řečeno, někdy bylo možno v tuhé zimě svléknou vrchní vrstvu oblečení až po více ujetých kilometrech a pak již výměník tepla, který jsem ještě dodatečně obalil další vrstvou izolační hmoty, svoji funkci plnil docela dobře.

A to jsem již nakousl další kladnou stránku vozu Trabant. To autíčko mělo hodně příznivců, ba co dím, fandů, kteří se sdružovali do místních Trabantklubů a ten náš byl na kyjovském svazarmovském letišti pro plachtaře a sportovní motorové létání. Členové klubu byli jako jedna rodina a ochotně si předávali rady z provozu svých miláčků a nejrůznější malé i náročnější úpravy vozů Trabant. A nakonec pravidelně vycházející celostátní klubový tiskový plátek poskytoval členům mnoho cenných rad, jak svého Trabanta vylepšit. Já vzpomínám, že jsem díky tomu vyřešil umístění koncového spínače na couvací světlo a jeho naprosto spolehlivou funkci při zařazení zpátečky. Byl jsem na náš časopis i na sebe hrdý, když tehdy třeba škodovky často svítily zpátečkou i při normální jízdě vpřed. Také kvalitní příjem rádia Blaupunkt se západní normou pro příjem hudby z Luxemburgu a Ö 3 i při jízdě jinak neodrušeného motoru auta jsem vyřešil. Vzorem bylo odrušení v letounu Messerschmidt - také jsem kabely od svíček a kondenzátoru obalil pancéřovaným kovem opředeným obalem a ukostřil na kovovou část jinak bakelitového, prakticky nerezavějícího, vozu Úžasný!

Můj Trabant mně nutil nejen vyzdobit jej dlouhou červenou laminátovou anténou, která jsa volná, "popohnala" při zabrzdění na červenou chodce přecházející křižovatku. Nebo také černými pruhy nestejné šířky, aby můj vůz vypadal jako "rallyeový" a mohl lépe soupeřit zejména s stejnou značkou - turisty "dederony" z Německé demokratické republiky, kteří již tehdy měli na voze různé ozdobné nebo funkční vychytávky, např. automatickou převodovku "Hycomat". To mě ovšem neodradilo od soupeření s nimi třeba "za příznivého větru a při jízdě z kopce" Smějící se.
Ostatně také kvůli tomu, po stanování na Mezní louce u Hřenska, jsme se neplánovaně vyskytli s Trabantem v Drážďanech. A nejen ve světoznámém Zwingeru, ale také v obrovské samoobsluze obdobě naší Mototechny, tady ovšem specializované na Trabanty a Wartburgy…! No prostě paráda, měl jsem ovšem jenom pár východoněmeckých marek "na vstupné a drobnosti". Trabantek tehdy drobně odměněn byl, ovšem tehdy koupený zapalovač na 6 V zůstal "jenom v pořadí" a dnes jej neúspěšně nabízím jako kuriozitu a památku po tom skvělém autě.

Trabant měl mnoho příznivců, ale také mnoho jízlivých odpůrců, kteří tvrdili např.: že smrdí, nebo že to není auto a kolovalo mnoho vtipů o něm. Musel jsem je znát všechny, abych lépe čelil "nepřátelské idelologii" těch, co mnohdy ani v Trabantu nejeli a tudíž nic nezažili právě díky němu.
Musím při této příležitosti litovat ty ze škodovek a nebo stařičkých veteránů ze Západu, kteří nejezdili a jenom pod nimi leželi, snad tím předstírající svůj velký zájem o motorismus.

Měli a jsme Trabanta rádi a on to určitě věděl. Určitě proto při cestě na Šumavu "odešel" jenom bimetal pravého předního blinkru a tak při zapnutí blinkr svítil nepřetržitě a vlastně ničemu dál neškodil. A ta druhá "závada" byla mojí chybou… To jsem v Hranicích přehlédl rigol po výkopu a opravě silnice a ucítil jsem tvrdý náraz do spodku vozu. Jel jsem dál a teprve před naším domem, z ničeho nic začal mít můj věrný Trabantík silný zvuk "tůrovaného" motocyklu bez tlumiče výfuku. To v té chvíli mému autíčku upadla dříve uvedeným nárazem prasklá litinová část potrubí u válců motoru a s ní vlastně celý výfuk se dvěma tlumiči. Prostě to autíčko "vydechlo naposled", až jsme byli doma…! A pak už se nikdy žádná závada či porucha nekonala, ani na bezdušových pneumatikách, které již tehdy, jako jeden z mála věhlasnějších automobilů, právě Trabant měl!Překvapený

Měli ho rádi také moji žáci a donášeli mně do vyučování nejrůznější ovšem i neláskyplné vtipy o Trabantech. Nejraději vzpomínám na dívenku, která u táboráku branného letního tábora našeho učiliště, předtím krásně zpívající "Holubí dům", se mně nezáludně se tváříc zeptala, "jestli jezdím připoután pro případ, že by Trabant najel na žvýkačku?". A svůj krásný neformální vztah k mé německé limuzíně zase jindy a na jiném učilištním pobytu v přírodě projevilo i pět mých žáků, kteří ji v noci přenesli od mého stanu s posadou mezi dva stanové hangáry - koupelny a společenskou místnost. A že jich bylo jenom pět jsem poznal až ve chvíli, kdy jsem pochopil, že z toho místa neodjedu bez jejich pomoci…! Asi se tehdy smál i náš Trabant!

Měl číslo 15 - 54 a zbyla mně po něm jenom velmi zachovalá příručka o jeho údržbě, plná nejen rutinních prací, ale i ryze českých nápadů a přípravků na jeho vylepšení, které asi v Eisenachu dodnes nepochopili! Smějící se… A byl úctyhodný v plném slova smyslu….! Ten náš kamarád Trabant!


Psáno dne 27. prosince 2014

Myšlenka málo srozumitelná…

29. prosince 2014 v 10:01 | Wess |  Společnost
"Na to, aby byla armáda poražena, musí se svými veliteli pochopit podstatu konfliktu, v němž bojuje. Británie to nikdy nepochopila a teď na to raději už ani nechce myslet." -


P.S. (Wess)
Možná, že je ta myšlenka příliš vytržená z kontextu, a tak není jasné, čí armáda bude poražena, když podstatu konfliktu nepochopí….?!
Tedy asi chybí u čtvrtého slova (byla) předpona ne - a pak i druhá věta má jakýs takýs významový smysl.

A je taky možné, že dělám chybu někde ve svém uvažování já Úžasný. Nevím, vždyť nás během dvou roků základní vojenské služby v těch šedesátých letech učili pouze o válkách tzv. spravedlivých a nespravedlivých….!?!

Psáno dne 29.prosince 2014

Malá píseň velkého muzikanta…

26. prosince 2014 v 10:14 | Wess |  Muzica
Hned tenkrát, když jsem ji v čs. rozhlasu zaslechl poprvé možná také v předvánočním času, mně utkvěla v paměti nejen pro skvělou interpretaci krásné melodie a textu, v nichž Bachovo baroko skutečně bylo slyšet.

A představte si, ta Hapkova první slavná píseň na You Tube prostě není, tak alespoň text kdyby byl v těch mnohých zpěvnících i s akordy…! Není nikde!
A tak jsem zabrousil do mého prastarého archivu písniček, poněvadž jsem tu stránku formátu A 5 viděl v duchu před očima. Vytrhnul jsem ji z nějakého hudebního občasníčku ještě v roce 1964. A já jsem ji po létech skutečně naleznul, na parapetu balkonu vyfotografoval a do tohoto fejetonu vložil.

Název tehdy Malá píseň i s originálním notovým zápisem, která však zdomácněla spíše pod vlivem skvostné metafory v jejím textu "..... Bach se mi přes rameno dívá a z ulice zní jazz...."




(zde Malá píseň k přehrátí Usmívající se)


P.S. Poněvadž hudba Petra Hapky a text Petra Rady jsou tak romantické, jsem přesvědčen, že "synkopy z chodníků když vzlétnou do poschodí, do doby vánoční vlastně se hodí...."!
Oba autoři - Petrové - již jsou v hudebním nebi a já jim za jejich Malou píseň děkuji!


Psáno 26.prosince 2014

Vánoční filozofování s Verunkou

26. prosince 2014 v 8:37 | Wess |  Společnost
Tak sedíme u stromečku a Verunka zase z ničehož nic říká, tak jsme dnes ještě nefilozofovali. A hned nahodila téma, prý, co je to blbec?

A já, abych tak nevypadal, říkám co nejkultivovaněji, že je to člověk, který výrazně zklamal naše očekávání a že ho tak oslovujeme jenom buď sami pro sebe a nebo mezi čtyřma očima.

A dodal jsem, že já hodně velkému blbci, abych zdůraznil jeho velikost, říkám BLB.
Verunka pochvalně přisvědčovala, pokyvujíc svojí rozumnou a hezkou hlavičkou. Měla také ryze mluvnickou poznámku, že na rozdíl od výrazu BLB, který se dle mého skloňuje podle vzoru pán, podstatné jméno BLBEC - bez blbce dle vzoru SOUDCE. Smáli jsme se pak oba jako blbci.

Blb, povídám, může být i adjektivum, tedy přídavné jméno trpného vidu: Ten člověk je BLB, jako že je blbý.
A Verunka na to, co je to trpný vid a já na to co nejrychleji, aby si mně ta naše holčička jako dědečka vážila, že to je stav, který člověk musí strpět. A uvedl jsem příklady, jako "člověk je mlád" nebo "v tom bydlení v bytě byl trpěn".

Verunka je zvídavá a chytrá dívka, s ní se mně filozofuje vždycky dobře a dělám to rád. Ale tentokrát jsem byl v tu chvíli hrd, že jsem snad obstál i gramaticky….



Psáno dne 26. prosince 2014

Vánoční romance…

25. prosince 2014 v 10:14 | Wess |  Nostalgie
Co dělaly děti v padesátých létech po vánočních svátcích, ale ještě před silvestrem ve starém roku…?

No, měly přece, tak jako dnes, zimní prázdniny a tehdy klukovské party, které mohly vyrazit do přírody v okolí města. Holt, počítače ještě nebyly a ani televize; v té době jsem věděl pouze o jednom přístroji, byl na Mrkotálkách a viděl jsem na jeho obrazovce, velikosti ne větší mužské dlaně hokejové mistrovství světa… Poznamenávám to jen na okraj - hurá do tenkrát mnohem víc a častěji zasněžené krajiny v okolí našeho města

My kluci z ulice Mendelova (dnes Lidická) jsme měli k bruslení zamrzlé louky u lesa Očova a rybníček Na cigánce. Ale také potok, tekoucí od hlavní železniční tratě přes tehdy ještě nezastavěné travnaté pozemky směrem k Novákově zahradě. Leč ten nám k provozování bruslení a hokeje nesloužil.

Dnes se tam vine ulice Partyzánská na jedné straně s malými "nafťáckými" domky a vilkami postavenými na konci padesátých let na straně druhé. A za nimi..., na místech jenom dvou osamělých stodol a polí, stojí sídliště Větrná hůrka.

A ten zamrzlý potok tehdy byl zarostlý palachem a naší klukovské partě sloužil jako úkryt "před nepohodou či nepřítelem", když střechu bunkru jsme vytvořili ze smaltované reklamní tabule ještě z předválečné doby. Také břehy místy vyšší, kde bylo možné pozorovat vrstvení půdy a díry po myších, byly zajímavé a ukrývaly pro nás kluky mnohá tajemství…

Vodní plocha našeho potoka, v tom roce zase byla důkladně zamrzlá, poněvadž mrzlo až praštělo a led v několika vrstvách, uprostřed snad do dna a kolem palaší byl bílý a plný vzduchových bublin, které po našem šlápnutí praskaly. To jsme asi jako polárníci, šli proti ostrému větru v kraji plném polárních medvědů a stříbrných lišek a směřovali určitě k severní točně.

Jindy jsme si představovali, že jsme partyzáni, kteří se přískoky a plížením "přibližuji nebo vzdalují" trestnému jagdkomandu Němců v bílých pláštích s kapucí a několika cvičeným vlčáky. Holt, vždycky jsme ty německé vojáky nějak přelstili a vyhráli! Na vojáky jsme si tehdy hráli často a všichni jsme chtěli být Rusy, poněvadž ti vždycky vyhráli…. Však ono bylo teprve necelých deset roku po 2. světové válce!

A někdy jsme při našich výpravách ledovou divočinou tím ostrým severákem došli zamrzlým korytem až k železniční trati a prošli betonovým potrubím, kde potok - v zimě jen potůček - přeci jen pomalu proudil a my s rozkročenýma nohama jsme prošli na druhou stranu. Tam tehdy byly velké ovocné zahrady…., ale to bylo naše téma našich dobrodružných výprav až v teplejší polovině našeho klukovského roku. Kolem těch zahrad jsme s naší zimní výpravou někdy pokračovali podél lokální tratě, vedoucí přes Mutěnice až do Zaječí, k hliníku "jedničky" cihelny, který i jako zamrzlý se svojí hloubkou budil náš respekt. Tam jsem hrál hokej právě proto snad jednou v životě.

Ty zahrady jsou tam i dnes, ale ten romantický potok, tekoucí souběžně s Partyzánskou ulicí, ten již není….!
Zmizel důsledně prováděnou systématickou regulací městských povrchových vod….!



Hezké a klidné vánoce se svými nejbližšími přeji všem svým přátelům!!


Psáno 25. prosince 2014

Vánoce přicházejí…

22. prosince 2014 v 16:36 | Wess z webu |  Muzica
O vánocích, ale již v předvánočních přípravách na jejich příchod jsem odjakživa měl rád nejen vůni cukroví, purpury a františka a také filmy se zasněženou krajinou nebo lesklou ledovou plochou rybníků, jako z Ladových obrázků…

S Vánocemi přicházely i do rozhlasových programů našich rádií také písničky, jako třeba :

Alžbětínská serenáda




V mých očích vždy tato serenáda a v ní ty zpívající housle k mým Vánocům patřila. A stejně jako písnička Dominiku, Niku, Niku…




A co teprve slavné a hlavně hezké české koledy…





Dětská písnička Už se zase těšíme na Ježíška - s krásným textem Lubomíra Lipského - byla sice ryze světská ze začátku šedesátých let a snad právě proto se mně líbila a líbí ze všech nejvíc...Usmívající se




To byl dobrý člověk...

20. prosince 2014 v 9:27 | Wess |  Školství a vzdělávání
To je více než 80 let ...

To je let , co psali jsme Ti , že Ti bylo padesát ,
na učňáku mezi námi , kde Tě každý vídal rád .

V sedmdesátce též jsem přišel popřát Ti Tvůj skvělý věk ,
pro ten model kováře , co vysochal snad Myslbek .

Dnes jsem tady , Jaro , po deseti letech ,
co bych říkal , když Tě vidím , že si žiješ v květech .

V květech z mosazi a měděného plechu tvoříš krásu z kovadliny -
- kovářského cechu .

V práci kováře je vidět smysl života a díla ,
byť po létech do železa též se vráska vryla .

Pochopil a poznal jsem ji nejen pouze po tváři ,
proto zůstávám dál vděčný ..............

Starý Mistře Kováři !

( Psáno u příležitosti 80 let pana Jaroslava Hocha, mistra kováře z Dubňan)

Tento skvělý člověk, můj kolega a přítel zemřel dne 15. prosince 2014 ve věku 87 let. Čest jeho památce!

Jožo Ráž adventní…

18. prosince 2014 v 10:56 | Wess z webu |  Muzica
Jožo Ráž je určitě jeden z těch, "čo ma drží nad vodou" nejen svojí skvělou muzikou - Usmívající se!!

Ne, že bych se "virtuálně topil", ale on je pro mě důkazem, že mnozí z nás ještě myslí normálně a nezblbnuli z těch víkendů v obchodních centrech a hypermarketech ani letos v předvánočním shonu….

Totiž i on byl vyzván ke vzpomínání ve slovenském tisku u příležitosti 25. výročí novemberové revolúcie 1989 - cituji "z meritálních" otázek novinářů a odpovědí Jožo Ráže:

Na čo z komunizmu spomínate nerád a čo bolo, na druhej strane, podľa vás vtedy lepšie ako dnes?

- Komunisti mali moc a všetkých udržiavali v strachu... Na druhej strane toľko nekradli, boli relatívne skromní. Oproti dnešným papalášom to boli normálne seriózni ľudia. Na tej dobe bolo dobré, že bolo veselo. Všetci sa so všetkými rozprávali, nikto nemal prachy, ale bola veľká zábava a vtipy výborné. Teraz nie sú dobré vtipy a nikto sa s nikým nebaví.

Viete si predstaviť, čo by bolo s vami, keby nepadol komunizmus?

- My by sme sa mali rovnako dobre, ale tak normálne dobre. Tak, ako sa máme dnes - že máme čo do huby, máme kde spať a sme slávni. To je celé.

(Konec citace)




P.S. Krásné a klidné vánoce a nový rok 2015 celý tak normálně dobrý!! Úžasný



Psáno dne 18.prosince 2014

Vánoční čas přelomu 50. a 60. let…

16. prosince 2014 v 19:24 | Wess |  Nostalgie
Jako většina mých kamarádů z té doby i já jsem to vánoční očekávání odjakživa a každoročně očekával a prožíval… Díky rodičům mého kamaráda jsme mohli mít v jednom z pokojů jejich rodinného domu klubovnu - a v ní vánoční stromek s ozdobami a cukrovím, papírovými řetězy, společným silami zakoupený a vyzdobený.


Tehdy v městských kinech Svět nebo Oko, když pominu biograf v Bažantnici a kinosál vojenské posádky, kde čas od času chodila i hodonínská mládež, byl svým programovým zaměřením znát předvánoční čas.

A na ty vánoční filmy jsme společně s partou chodili a po jejich shlédnutí se nám ještě nechtělo domů, zvláště když napadl sníh a ulice města s tehdy sporými pouličními lampami byly bílé, neboť aut jezdilo mnohem míň a tak sníh "držel".

Utkvěly mně v paměti zejména dva filmy, které si s Vánocemi obzvláště spojuji. Byl to francouzský celovečerní film "Země, odkud přicházím" se zpěvákem Gilbertem Becaudem v hlavní roli. Byl to film hudební s ústřední písní stejného názvu, která v té době byla přinejmenším evropským hitem a u nás ji zpíval mj. Josef Zíma. Děj filmu s vánoční atmosférou tehdejších francouzských ulic, osvětlených prodejen a nákupním shonem s krásnou slečnou a dětmi, které kouzelně věří na francouzského Ježíška - Noëla… Krásné očekávání dárků od něho a radost z nich. A jak se Noël objevil, tak zase zmizí na konci filmu za horizontem zasněžené krajiny…


Ten druhý, rakouský film - "Lední revue" - nemá přísně vánoční atmosféru, ale do tohoto tajemného času tehdy skvěle zapadal. Je to barevný film s výpravnými kulisami a romantickou malou ledovou plochou, na které jsou krasobruslaři a krasobruslařky někdejší skvělé Vídeňské lední revue v čele s tehdejší rakouskou mistryní světa Ingrid Wendlovou. Krásná hudba a barvy, sice jednoduchá zápletka v ději filmu, ale výborné bruslařské výkony.


Díky you tube je možné připomenout si fragmenty obou filmů, nutno ovšem tolerovat kvalitu obrazu… Usmívající se!


Země odkud přicházím….




Lední revue…



Příjemné a klidné Vánoce Vám všem i letos!!


Psáno dne 16.prosince 2014

Mnohovrstevnaté myšlení nejen rockerovo…

13. prosince 2014 v 17:00 | Wess z webu |  Politika
(Ukázka z nezávislého tisku - otázka - odpověďÚžasný)


Vidíte nějakou osobnost z "havlovského" proudu, která by se v příštích prezidentských volbách postavila proti prezidentu Zemanovi (či třeba Zdeňku Škromachovi, kdyby už Zeman nekandidoval)? Bude to opět Karel Schwarzenberg?

Karel Schwarzenberg udělal, co mohl, ale kvůli věku do toho asi nepůjde. Teď žádnou takovou osobnost nemůžu jmenovat, ale určitě se najde.




P.S.
Je teprve advent, ale v Parlamentních listech zřejmě již frčí silvestrovská témata Smějící se !! To je úsměvné jako celek!!
Rozhovor má opravdu šťávu - z namrzlého ovoce Mrkající!!


Psáno dne 13. prosince 2014

Co je to štěstí…?

11. prosince 2014 v 9:33 | Wess |  Co napsali jiní ...

"Lidský čas se neotáčí v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování."

Milan Kundera


P.S.

V adventním předvánočním času by člověk obzvláště rád potkal opravdové štěstí…. a snad proto sní o vánocích bílých, jaké z dětství zná!
A k panu spisovateli a jeho zajímavé myšlence?

Já tvrdím, že štěstí pro každého je také - mít víru v možné opakování; vždyť s tím počítá nejen náboženství…, ale i nenáboženský člověk s vlastní představou štěstí !!

Snad jenom nevěřící Tomáš…, jehož údělem je, aby na své cestě víry nesl "břímě svých pochybností a pokušení ke skepsi", ten již kvůli Bibli ne!



Psáno dne 11. prosince 2014

Jak vznikala kopaná na Slovácku…

10. prosince 2014 v 10:15 | Wess |  Sport
Před Vánocemi bývá čas zamyšlení nad dobou dávno minulou častější. Sice letošní prosincová krajina ještě není romanticky zasněžená a v komínech domů nefičí "vítr safián", ale já jsem opět po čase sáhnul v knihovně po knize "Bradova západomoravská župa fotbalová v odboji a historii". V ní je zajímavě popsána historie činnosti a také výsledky fotbalových utkání městských i vesnických fotbalových klubů na území zhruba dnešního Jihomoravského kraje.
Kniha byla napsána v roce 1946 a tak je cenná také živým popisem i nefotbalových činností klubů od začátku třicátých let, v době okupace a protektorátu….
Zajímavé pro mě byly také počátky a okolnosti založení sportovního klubu v té které obci… a jako příklad uvádím obec v našem okresu, kterou často za velkého dopravního provozu ve špičkách projíždím.

Citace z knihy:

"Úkoly sportovních klubů se rozrůstají tak, jak se toho v jednotlivých jejich působištích jeví potřeba. Všeobecně však bojují vlastně s názorem dřívější generace, která ještě dodnes má leckde důležité slovo. Tento boj by se dal vyjádřit heslem " Boj o slunce a vzduch."
Tam, kde v našich vesnicích se okna zatloukávala hřebíky a kde důkladné umytí bývalo považováno za promarněný čas, tam sportovec slovem i skutkem už léta učí lidi znát blahodárné účinky slunečních paprsků na orgány lidského těla.
Ve Svatobořicích, v obci ležící uprostřed velkých lánů krásných polí, není kousíčka lesního stínu a kapky vody na koupání; za to však je zde značná frekvence na neupravené silnici. Vesnice věčně zaprášená si získala nevalné proslulosti, když v roce 1938 ve statistice byla uvedena jako místo s největší úmrtností a nejvíce tuberkulosní z celého okresu.
Tam sportovci mají před sebou veliké úkoly. Nejde tu jen o rekreační činnost místní mládeže, jde tu především o vybudování prostředí, aby tato rekreace mohla býti mládeži poskytnuta.
Začali 14. dubna 1932…. Časem se i mnozí, dříve kopané nepřející občané, přicházeli podívat, jak mužstvo SK Svatobořice poráží sousední dědinu bez rvačky a bez klacků……."

Citováno z knihy "Bradova západomoravská župa footbalová v odboji a historii" vydané v roce 1946

P.S.

Nutno podotknout, že současný hustý průjezd automobilů dlouhatánskou "dvojobcí" je veden po výborné asfaltové silnici s osvětlenými ostrůvky a přechody pro chodce se světelnými semafory.
V obci je jistě pořád populární velice známá slovácká písnička se slovy: "Mistřínští chlapci sa scházajů, nikemu pobiť sa nedajů…."
A fotbal? Tak ten se tady hraje pořád a SK Spartak Svatobořice - Mistřín je letos po podzimu pátý, "před Ždánicama aj Bzencem". Usmívající se


Psáno dne 10. prosince 2014

To byl Pete Seeger….

4. prosince 2014 v 8:00 | Wess |  Muzica
Roky 60. byly pro nás kluky šťastné a já si pamatuji velmi silně rok 1964, kdy tato americká folková legenda přijela se svým banjem k několika koncertům také do Československa. Měli jsme tehdy s kamarády ze Sušilovy ulice většinou těsně "před vojnou" a tak pilně jsme mučili svoje laciné kytary - ta moje tehdy měla cenu 143.- Kčs. Úžasný
Pete Seger byl pro mě svojí hrou folkových a country písní jako zjevení a když vzpomenu jeho písničky…., dodnes mám mrazení po těle. Jeho nahrávky na mém magnetofonu dvoustopém Sonet duo patřily mezi mými kamarády k nejvzácnějším….!

Chtěl bych sobě i svým přátelům některé připomenout - díky You tube:




Motto:

Mé písně svět nepředělají. Svět je nepotřebuje. Ale já je potřebuji, aby svět nepředělal mne.

Pete Seeger


P. S.

A to životní motto Pete Seegera jenom dokresluje vzácnost tohoto folkového zpěváka a hudebníka...., autora písní a sběratele písní lidových....., i levicového aktivisty! Zemřel letos v lednu ve věku 94 let!
A exprezident Bill Clinton na síti Twitter tehdy napsal, že "velkému srdci Pete Seegera se vyrovnala jen jeho oddanost sociální spravedlnosti".

Psáno dne 4. prosince 2014

Něco málo opět z Britských listů…

3. prosince 2014 v 9:49 | Wess |  Společnost
Nezapírám, dělá mně dobře, že s jenom sporou anglickou slovní zásobou mohu nezávislé Britské listy číst…., jsou to ostatně noviny píšící česky. Usmívající se Asi nejenom proto, že šéfredaktor žije ve Skotsku, ale je Čech. http://cs.wikipedia.org/wiki/Britské_listy

Dnes chci uvést dvě myšlenky z tohoto webového periodika - cituji:




1. Vyvíjení umělé inteligence může znamenat konec lidstva, varoval známý astrofyzik Stephen Hawking. Upozornil, že technologie dříve nebo později zřejmě získá vlastní vědomí a nahradí lidstvo, protože se vyvíjí rychleji, než jaké je tempo biologické evoluce.



2. "Levice" je dnes výhradně negativní. Stále dokola říká, co je špatně, ale ukázat také něco opravdu dobrého, to už pořádně dlouho nesvedla. S degenerující pravicí si může podat ruce. Rozdíl je v tom, že cyničtí pravičáci jsou i ve zkažených poměrech osobně spokojení a relativně psychicky vyrovnaní.


(Konec citace)

Nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na dialektiku, když všude vidím to úsilí moderních společností vyvíjet nové a nové technologie.
Snad proto, že kdysi jsem neustálou inovaci především průmyslu chápal jako cestu k odstranění lidské dřiny a lidstvo díky mechanizaci a automatizaci, resp.kybernetizaci bude moci "ušetřený čas" věnovat mj. osobnímu vzdělání a sebekultivování ku prospěchu svému, svojí rodiny i společnosti.
Dnes na velkých projektech výroby vidím, že je - li člověk vyřazován z technologického procesu, pak pod heslem, že "nejvyšší nákladovou položkou" je v kalkulačním vzorci právě lidská práce a tedy mzda za ni. A tím, že přestane člověk pracovat, nezíská "více času na rozvoj svojí osobnosti", spíše naopak…!!

Ano a pak soutěžit s umělou inteligencí "hypertechnologií" bude pro lidstvo obtížné. Možná, že ti nejmocnější, žijící obehnáni vysokým mnohavrstvým plotem z různých materiálů od vlastního podkožního tuku, přes cynický osobitý pragmatismus až po globální monopol moci věří, že tu konfrotaci umělé inteligence s tou svojí přežijí!?!

Ano, jednota a boj protikladů je základním axiomem dialektiky, vyjadřující "perpetuum mobile" pohybu a vývoje přírody a společnosti.

Lidstvo v posledních historických obdobích přivyklo dělit svět na pravici a levici. Ty, vědomy si potřeby mít každá svůj vlastní revizionismus jako prostředek, jak neustále prozkoumávat, kontrolovat a opravovat směřování "aktuální společnosti". (Bohužel někdy se se "svým revizionismem pouští i do přírody" a často to nedopadá vůbec dobře!!)

Po válkách obyčejně se lidé semknou, poněvadž potřebují "jeden druhého ke společné opravě střechy nad hlavou", to je příležitost levice - viz nejen války světové.
V současné době sice "není období po válce" a tak jakoby názor na levici a pravici není nijak potřebný a obecně dokonce za oficiální se spíše jeví, že "pravicový revizionismus hlásá smiřování protikladů, kdežto ten levicový pracuje jenom s nesmiřitelnými protiklady - antagonismy".

Na první pohled je smiřlivější s ohledem na protiklady ten pravicový revizionismus. Když ovšem vezmeme v patrnost na počátku citovaný rozdíl mezi levicí a pravicí, že "rozdíl je v tom, že cyničtí pravičáci jsou i ve zkažených poměrech osobně spokojení a relativně psychicky vyrovnaní".

P.S.

Je adventní čas a proto já v tuto chvíli "neantagonisticky" nemám jenom rád zkažené poměry!!


Psáno dne 3. prosince 2014