Červenec 2013

Svíčková

27. července 2013 v 10:30 | Wess |  Společnost

Můj mistr Fialka si potrpěl na staré řemeslnické zvyky. Všechna čest! Pravda, pracovali jsme někdy až do půlnoci, ale vždycky podle řádu řemesla. Mistr říkával, že v našem řádu je doslovně psáno: Který mistr by po práci chtěl k večernímu dílu své tovaryše přidržeti, musí jim vystrojiti pečeni při rozžehnutých světlech.
A tak vznikla pečeně při svíčkách, dnešní svíčková… Navrhuji, abychom trvali na našich starých právech. Buď svíčkovou - nebo neděláme!"
Usnesli se, že ještě vyčkají. Přesvědčí se o mistrově dobré vůli. Ale přišel večer a místo svíčkové přinesla služka v pověstné štoudvi zelnou polévku. O desáté jim poslala mistrová jako zvláštní pozornost - odvar ze žaludů. Aby prý se jim nechtělo spát... Nechtělo se jim spát, ale proto, že měli vztek. Skončili před půlnocí a ještě dlouho hovořili o zítřku, neboť zítra byl pátek, poslední den před sobotní výplatou, poslední příležitost k nějakému rozhodnutí.
Mistr nám měl říci, co nám dá za práci přes čas, uvažoval jeden z tovaryšů - Anton.

Poznámka č.1

Ukázka je z knihy Adolfa Branalda "Vandrovali vandrovníci", v níž dva čeští tovaryši - kožešník a truhlář - šli na zkušenou do Vídně a co všechno zažili. Kniha vázaná vyšla ve svém druhém vydání v roce 1959 v Státním nakladatelství dětské knihy a bylo možno ji zakoupit za 29.- Kč.
Dostal jsem ji v tom roce na Vánoce od tety, která mě vždy obdarovávala knihou "nějak aktuální". Tentokrát ji asi inspiroval můj nástup do učení "na strojního zámečníka".
Tenkrát jsem ji asi trochu zklamal, věřila, že budu studovat alespoň na střední škole…

Poznámka č.2
Možná, že ta "pravá svíčková", kterou tak rádi míváme při slavnostnějších příležitostech, vznikla jinak, než jako odměna za práci v nočních hodinách a ještě k tomu "přes čas".

Co však je zaručenou pravdou, že proplácení odměn za přesčasovou práci bylo problémem nejenom za c. k. Rakousko - Uherska… a nešlo vždy jen o svíčkovou - ostatně tak, jako dnes.


Psáno dne 27. července 2013

Naše Lučina

23. července 2013 v 18:09 | Wess |  Nostalgie
Lučina - to byl na konci 50. let pro nás, kluky z Hodonína, pojem na úrovni čs. moře - Máchova jezera -, které tak velmi tehdy zpopularizoval Jaroslav Marvan ve filmu Anděl na dovolené.
Lučinu si já z dětství spojuji spíše s Radějovem, malebnou slováckou dědinou s 850 obyvateli. To proto, že nikdy nezapomenu, jak jsem jí poprvé projížděl na svém kole Sport Eska bez přehazovačky, ale za to s volnoběžkou a dvěma "na sobě nezávislými" bowdenovými brzdami.
To jsme se tehdy vydali na tuto dálkovou trasu - 25 km! - z Hodonína. Cestou jsme si, asi 5 kluků cyklistů, představovali, že jedeme Závod míru Praha-Berlín-Warszava. Vzorně jsme se střídali "na špici pelotonu", abychom odolávali lépe protivětru zejména ze Strážnice na Radějov. (Pokud si vzpomínám, vždy vanul proti nám a silnice je až na Lučinu do mírného kopce…)

Sport po naší cestě vystřídalo naše vnímání romantiky malé vesničky a za ní malebná hájovna a tehdy malé topoly podél silnice. Místo od místa také chatky z nejrůznějších materiálů. Mezi nimi jsem poznal i prkénka z bedniček od ryb, které si zřejmě ten chatař z Hodonína naspořil ze známého podniku Rybena Hodonín. A obdivoval jsem tehdy tu urputnost, s jakou i málo majetní milovníci přírody ty svoje chatičky stavěli a opečovávali.
Byly tam i větší chaty s verandami prosklenými malými okénky a pestře natřeny a na jedné i sluneční hodiny - dvě, tři z první republiky - které zřejmě tehdejším majetnějším sloužily jako letní byty, jak je známe ze starých prvorepublikových černobílých filmů. To na mě dýchla neopakovatelná vůně dálek, v nichž jsem se ocitl na svém kole a s kamarády.
A to už jsme na Lučině - malé přírodní přehradě - patřící do katastru rovněž malé a milé slovácké Tvarožné Lhotě. Vesnice stojí v kopci a tak pro cyklistu je to silný zážitek při cestě od Strážnice nebo od přehrady.

Byli jsme na Lučině na kolech ještě mnohokrát a většinou přes neděli, poněvadž soboty tehdy byly pracovní, samozřejmě také na školách.
Voda v přehradě byla čistá, spíše do zelenava ( nikoliv sinicemi ) a voněla rybami, neboť potok, tvořící přítok přehrady, je dodnes pstruhovou zónou se zákazem rybolovu. Zejména odtok z přehrady tehdy tvořil docela prudký, velmi jednoduše velkými balvany regulovaný vodní tok. Po plavání v nádrži a skoky z metrového můstku, amatérsky postaveného, byl potok oblíbeným místem k dětským hrám.
Byla - li zrovna neděle, byla louka nad přehradou plná mladých rodin s dětmi. V té době tam však fungoval pouze malý stánek na konečné autobusu a tak lidé spoléhali na z domu přinešené jídlo a nápoje.
Pokud jsme stanovali - zpravidla na 3 dny s ohledem na zásoby jídla - pak ne přímo u přehrady, ale třeba se svolením chataře mezi cestou a jeho chatou. Také na loukách nad přehradou za úzkým pruhem lesa bylo tehdy možné stanovat. Zásady stavby stanů bez podsad jsme ovládali, včetně orýhování proti dešťové vodě. Naše stany - áčka s maskováním - byly i improvizovaně zabezpečeny proti dešti "přídavným gumovým pláštěm" nebo prostě pláštěnkou nad vchodem do stanu.
Taky jsme vyráželi do okolí, třeba na kopec Třešňovka - nazvaný tak díky aleji třešní. To byla velká chatová osada nad Radějovem. Rovněž stála v kopci a já vzpomínám, jak moje špatně seřízené brzdy musely při jízdě posílit kedsky, střídavě vkládané jejich špicí na vidlici předního kolu. Ten "žlábek", který jsem si v téměř nových kedskách "vyrobil" jízdou z toho strmého a dlouhého kopce, jsem doma rodičům raději neukázal. Podobně strmý byl již zmíněny kopec do Tvarožné Lhoty a silnice svojí kvalitou nic moc. Kdosi tam tehdy z toho našeho pelotonu píchl… Naštěstí byl nejmenší z nás a tak jej jeho bratr vezl "na štangli" až do Hodonína.

A proč vlastně o Lučině píši právě v tomto létě. Zdá se totiž, že alespoň červenec 2013 bude krásně letní. A lidé to cítí a tuto neděli byla na Lučině "účast" jako v dobách, o kterých teď píši. Po 14. hodině zřejmě autobusy přivezly mnoho rodin a mnoho jich tam je i vlastními auty. Jsem rád, že možná nastává doba, kdy si lidé znovu začnou vážit té naší malé Lučiny a jejího krásného okolí.
Znovu kvalitně funguje velká restaurace, kterou kdysi postavila JEDNOTA ( její dávný slogan z jednoťáckých samoobsluh "Zboží z Jednoty do každé samoty"). Vyrostlo také množství stánků s nápoji, "meníčky", lángoši a pizzou a po přehradě jezdí vodní kola se šlapadly hnaným lopatkovým kolem…

V mém vzpomínání tato dnes málo pěkně hnědožlutá šlapadla - připomínající mravence dělníky v hnědých teplákových soupravách ze Sekorova Ferdy mravence - hrají zvláštní roli. Byly před mnoha lety vyrobeny na SOU strojírenském pro chatu Lučina, kterou kdysi vlastnila hodonínská Armaturka ( druhdy i Sigma ). To ovšem bylo více dbáno na jejich estetiku, šlapadla byla tehdy v národních červenomodrobílých barvách s nápisem Plaváček…

Stále i tak ta šlapadla jezdí a to je moc dobře pro přehradu Lučina i pro nás…


Psáno dne 23.července 2013

Už mě to ani „nedebtá“ …

22. července 2013 v 10:47 | Wess |  Společnost



Pozn. V této chvíli může být s veřejným nebo zahraničním dluhem vše jinak!!!Překvapený

Psáno dne 22.července 2013

Kdybych uměl psát…

20. července 2013 v 13:03 | Wess |  Politika
Jednou kdysi v podkarpatské vísce se hlásil syn chudého zemědělce Izák na místo kostelníka v synagoze v Mukačevě.
Rabí se ho zeptal: "Umíš číst?" A když se dočkal uchazečovy záporné odpovědi, řekl: "To znamená, že neumíš ani psát! Víš co, tady máš 20.- Kčs, nakup cigarety, tabák a cigaretové papírky a prodej je! Důležité je přitom, že umíš dobře počítat, abys dobře prodal."

A po mnoha letech , kdy se stal Izák v Americe bohatým milionářem a prvním podnikatelem v tabákovém průmyslu, měl podepsat zásadní smlouvu zlatým perem. Byl tehdy nucen k údivu všech přítomných prohlásit, že podepsat nemůže, poněvadž neumí psát ani číst.

Obchodní partneři se udiveně zmohli pouze na větu: "Neumíme si představit, kam byste to, pane, dotáhl, kdybyste měl obvyklé klasické vzdělání."

A Izák odpověděl: "Já ano, pánové. Byl bych kostelníkem v Mukačevě!"


Wessova poznámka:

Je to velmi známá židovská anekdota a já jsem ji znovu po létech viděl hranou s Karlem Gottem a Josefem Kemrem na dopolední ČT 1.
Její pointou jsem rozhodně nechtěl zpochybnit nutnost "klasického vzdělání" v osobní kariéře politika v České kotlině. Když ale vzpomenu na všechny ty "strojvedoucí, účetní, chemiky ve finančnictví, či vězeňské psychology, rockery a valašské specialisty na romskou otázku, pak musím uznat, že takto by to mohla naše veřejnost chápat. To bych nerad!!

Nezvolil jsem tuto židovskou anekdotu také z důvodů propagace "prachobyčejného překupnictví , v tomto případě tabákových výrobků", jako formy podnikání, poněvadž to považuji za "často nadbytečnou zaměstnanost bez skutečné tvorby přidané hodnoty."

Prostě jsem jenom tak trochu zhnusen, jak "zničehonic" vznikají a také končí korupční kauzy, pod jejichž tíhou padají vlády,nebo jindy silné politické strany. Jak se v pravém slova smyslu "podělají" tzv.VIP a celebrity, kterých si národ chtěl možná i vážit, když se jedná a předvolební záležitosti nebo cely předběžného zadržení.... je to jenom "lesk a bída kurtizán".
Prostě hnus, tolik bezcharakterně všehoschopných……, o které bych si ani neopřel svoje starší jízdní kolo značky Diana …Zamračený


Psáno dne 20.července 2013

Takto píše moje Verunka...:-)

16. července 2013 v 10:59 | Wess+Verunka |  Sport
Dnes se chci velmi pochlubit Verunkou - mojí jedinou vnučkou, která je nejenom výborná žákyně, ale také dobrá sportovkyně a vůbec "baba, jak má být."Úžasný
Ještě nemá vlastní blog a tak jsem ji požádal, zda bych její pěkný sportovní fejeton o jejím druhém turnajovém vítězství v rodném Lanškrounu nemohl zveřejnit ve svém blogu.
S jejím laskavým svolením tak níže činím:

Badmintonový turnaj

Tak začneme podrobně a od začátku. Už po druhé byl turnaj v Lanškrouně…, po prvé jsem ten turnaj ovládla a po druhé…, to vám neřeknu, až na konci se to dozvíte.
Začalo to v osm hodin, to jsem nakráčela a chvilku jsem si tam pinkala s holkou z Dolní Čermné. Byla větší asi o tři roky, ale když jsme hráli přátelák s Čermnou, tak jsem vyhrála. Tak teda jsme se rozpinkaly a potom náš trenér (to jsme pořádali my, náš oddíl) řekl, že začínáme a blablabla. Já jsem hodně dlouho čekala na to až budu hrát, ale potom jsem se dočkala. První byla holka z Pardubic, byla dobrá, ale na mě neměla. Druhá byla holka z Čermné a ta byla divná, byla taková pomalá (hodně pomalá).
Třetí byla holka opět z Čermné a ta byla o trošku lepší, čtvrtá byla holka z Rychnova n. Kněžnou. Ta byla o trošku lepší, než ta třetí. Jo a to jsem vám zapomněla říct, všechny jsem porazila. Pátá byla nejtěžší, říkali ji Simona (Símo), první set byl takovej těžkej a ten druhej jsem vyhrála, takže jsem byla PRVNÍ, dokonce jsem stála na bedně, to byl zážitek, ne že bych na bedně nestála, ale už po druhé jsem získala prvenství tohoto turnaje. A to se stává málokomu. To bylo moje DRUHÉ vítězství v tomto turnaji a tím se loučím - ČAU.
Dědulka je děda a ten to opravuje, ale rychlý to nebude - teďka spí.
Napsala: Verunka s dědulkou
Na Radějově (na chatě)


Verunka píše stejně pěkně, jako ten badminton hraje...., budoucí "páťačka"....!

Psáno dne 16.července 2013




Jak je to vlastně s velikány?

15. července 2013 v 9:47 | Wess |  Politika


Přednost velikánů ducha:
Předbíhají svoji dobu

Příčiny jejich malérů:
Nedokáží s tím počkat.

W. MOCKER


Poznámka Wess:

Myšlenka, kterou vyslovil ten pán, se mi docela líbí. Patrně platila v době, kdy skuteční velikáni ducha existovali.
Dnes mají maléry ze stejného důvodu - totiž, že "s tím nedokáží počkat" - jiní, kterým se s oblibou, módně a běžně říká "celebrity nebo VIP".
A to až do doby, než se jim na to, jak dovedně umějí zacházet se státními financemi a voliči jim svěřenou kompetencí, přijde!

Psáno dne 15.července 2013

U protinožců je to jinak…

14. července 2013 v 11:00 | Wess |  Společnost
V Austrálii se prý podle tamějších psychologů vrátily vztahy z padesátých let minulého stoleti - "Místo upřímnosti, charakternosti a rodičovských dovedností hledají lidé u protějšku peníze, společenský status a ambice."


Vzpomenu - li na padesátá léta v lidově demokratickém Československu po 2. světové válce, pak se "australské ambice" jejich občanů asi netýkaly. Ti se většinou snažili pomáhat budovat socialismus a jejich vztahy tehdy asi nebyly "o penězích a společenské kariéře", ale spíše o víře v lepší nový svět - viz třeba pravidelně v různých zemích konaný mezinárodní světový festival mládeže, stavby mládeže…. ,a solidaritu i kolektivismus. O tom tehdy psali i známí spisovatelé Pavel Kohout a Ludvík Vaculík budovatelské básně a fejetony, aby teprve mnohem později přešli na samizdat atd. atd.
Holt, tehdy, v oněch 50. létech, asi hodnoty vztahů mezi ženou a mužem měly zásadně jinou podstatu - když porovnáme jenom ČSR a Austrálii a potažmo na Západ a Východ rozdělený svět..
Bohužel do Austrálie se vrací prý fakt, že "se lidé dostali na počátku jednadvacátého století zpět do padesátých let století minulého". A jejich psychologové to považují za jev společensky negativní?!?

To hlas našich psychologů nezaznívá nijak hlasitě - možná z celkového pragmatismu… A naše společnost převzala "západní hodnoty" hodnocení úspěšnosti člověka podle velikosti osobního majetku a stavu jeho peněz na portfóliu jeho kont a účtů…. a zatím to vypadá na"ustálený trend. "
Jednou z nejčastějších frází dnešních čtyřicátníků a mladších: nemám čas "na pořízení rodiny, dětí, trvalého vztahu etc., etc."

P.S.
Takže "návrat do 50. let u našich žen a mužů" nehrozí. Jenom nevím, zda v této větě použít slova "naštěstí" nebo "bohužel".

Psáno dne 14.července 2013

Taky mně to tak připadá…

11. července 2013 v 18:30 | Wess |  Aktuality

Veškerá moc vychází z lidu… a nikdy se už nevrací.

Gabriel Laub



P.S.
Na první pohled okurková sezóna… i když máme fungl novou vládu!!
A na druhý pohled? …….. "Ani se neptej!"


Psáno dne 11. července 2013

Knihy, které jsem rád četl vždy na chatě…

9. července 2013 v 14:35 | Wess |  Nostalgie
Na chatě je zvláštní snad ta atmosféra dřeva, vůně blízkého lesa a taky pocit času, času na vše, i na knihu…
Poprvé jsem tu vůni knihy a dřeva pocítil na chatě známých mojí rodiny kdesi na Osvětimansku. Tam měli knihovnu plnou kovbojek a rodokapsů… a já jsem měl 15 roků a nového Pionýra - obsah 50 ccm3, na kterém jsem tehdy do krásné chatařské oblasti s lesem, který měl zvláštně červenou zeminu, přijel.
Na Pustém, na chatě Svazu protifašistických bojovníků - bývalé německé celnici z protektorátu - jsem se zase vracel ke knize o německém agentu A 54 Paulu Thumelovi a taky ke knihám o západních letcích RAF. Byly součástí příruční knihovny v inventáři této stylově krásné chaty, která ovšem díky naduté rozpínavosti "dnešního pána radějovské obory" již nestojí…
A teď jsem šťastný, že alespoň naše srubová chata svými zelenými okenicemi tu někdejší romantiku Pustého lesa a blízkosti kamenné hájovny připomíná.
I na naší chatě mám několik oblíbených knih v příruční knihovně. Kromě Foglarovek, životopisné knihy o Edvardu Benešovi a třeba naivního vesnického románu z dob možná první republiky "Chalupy neuhnou", je to knížka "Hovory nad Seinou" od Josefa Hotmara. Útlá a zajímavá - a taky velmi památeční dar od manželů Karla a Boženky, kteří taky měli rádi romantiku letních stanových táborů ve stylu zálesáků, potlachy a kytary u táborového ohně…

Ta knížka možná ve mně evokuje 60. roky, kdy ten svět byl jednodušší a levicový i mezi francouzskými osobnostmi, které tak skvěle v knize přiblížil Hotmar. Středem autorova zájmu je paleta slavných nebo alespoň charakteristických osobností pařížského života těchto let. Pronikneme do kuchyně velké politiky (Vermeerschová-Thorezová), do zákulisí Olympie (Mathieu, Aznavour) i do ateliéru veřejnosti téměř zapovězeného (Picasso). Poznáme protagonistku módy (Chanelová), vědy (Cousteau, Langevin) i bílého plátna (Belmondo, Gabin). V rychlém sledu budeme rozmlouvat s velkými mistry pera (Malraux), kresby (Effel), jakož i štětce (Léger). Na pařížských křižovatkách potkáme i slavné osobnosti z jiných končin světa: Čecha Kubína a Šímu, Chilana Nerudu, Vietnamku Binhovou a Brazilce Niemayera.
Přestože se "dokumentární děj" knihy pohybuje v Paříži, nevadí ani uprostřed letní přírody naší chaty….


Psáno dne 9.července 2013

Po té hnusné rezavé držce…

3. července 2013 v 17:57 | Wess |  Politika
Nevím, je - li to pouze velmi pěkný vtip…. Myslím však, že by to mohla být také poučná bajka od neznámého autora.

To medvěd v lese opět svolal zvířátka - vlka, lišku a zajíce - na obvyklý mariáš. Jako vždy před prvním rozdáním karet vedl řeč o fair play těmito slovy: "Budeme hrát poctivě a čestně, kdo to nedodrží, tomu budu muset dát po držce, po té hnusné rezavé držce."

Všichni, kteří tento vtip vyslechli se upřímně a dlouho smáli.
A já vlastně ani nevím, proč jsem jej nějak spojil s následujícím čtením v denním tisku. :-)


CITACE

PRAHA - Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS) navrhne grémiu občanských demokratů, aby vyzvalo odstupujícího premiéra Petra Nečase (ODS) k omluvě voličům. Vedení strany se sejde ve středu. Nečas se omluvil klubu senátorů ODS, řekl Sobotka v pořadu České televize (ČT)



Z reakcí čtenářů na článek vyjímám:
Přemek má holt dobrou povahu.....ve správný čas nakopnout své blízké do kotníku.

KONEC CITACE

Pozn. Wess

Z historie české kotliny určitě nebude znám žádný rezavý Přemyslovec…ani po roce 2013Úžasný


Psáno dne 3.července 2013

Setkání vojáků z Čech, Moravy a Slovenska … a zase u Brna

2. července 2013 v 10:01 | Wess |  Nostalgie
Zase po roce - 28. - 30. 6. 2013 - jsme se sešli ti, co vždy prvního srpna v létech 1963,64 a 65 nastoupili na šestadvacetiměsíční službu k útvaru Hradní stráže v Praze.
K naší radosti naše počínání od roku 2007 našli další kamarádi - jeden z Bratislavy a druhý z Brna, kteří na setkání přijeli.
Tentokrát samozřejmě opět na programu byly naše oblíbené příběhy a gagy. Jako novum byla vycházka z Kadlcova mlýna - Líšeň do mlýnů dalších, které jsou v tomto Mariánském údolí od nepaměti. Mlýn "Svobodův" byl obdivuhodný zejména tím, že jej spravuje a obývá přímý potomek mlynáře a jeho nadšený bratranec. Oba vědí o použité technologii a strojním zařízení mlýna vše a jsou dokonalými a ochotnými průvodci. Ujistili nás v závěru naší exkurze, že jejich vodní mlýn, který je schopen vyráběn el.proud pro vlastní potřebu a s mírným přebytkem do el. sítě, se nikdy nestane penzionem. Oba bratranci jsou totiž pevně odhodláni nekomerčně podnikat a ukazovat zájemcům techniku minulého století jako důkaz šikovnosti mozků a rukou našich předků.

Ranč u jelena - penzion a restaurace - poskytuje kromě standardních služeb i vyjížďky na koních, je připraven na pěší turisty i cyklisty s ubytováním a zázemím, také nám poskytl polední azyl (gastronomické orgie byl pro mě "tatarák") a zase hurá do přírody… Někteří z nás pěšky kolem krásných, rybáři obsazenými, rybníky a jiní na korbě skvělého Leošova džípu, pozorovali krajinu "posedlou sluncem". Počasí nám velmi letos přálo!
A Leoš, který nám v Kadlcově mlýnu umožnil již po druhé prožít krásné chvíle v pěkném prostředí, zaslouží zvláštní a veliké naše poděkování za přípravu celé akce Smějící se!!

Já sám musím říci, že setkání taky ukázalo naše skvělé pěvecké schopnosti v plné kráse. Tentokrát díky Jardovi L. jsme s dojetím zazpívali také mnohé již téměř zapomenuté písničky "z korby vejtřasky". Fero M. si na setkání přivezl kameru i se stativem, tak jsme se chvílemi cítili, "jako hradní delegace kanceláře PR".
Kromě vzpomínání na vojnu nebo vzpomínání na "životní punkty" mnohého z nás, jsme si "v otevřeném soudružském rozhovoru vyměnili informace a názory na tuzemskou a mezinárodní politickou situaci" a v přátelském duchu také nějak související různé lidové moudrosti, jako např. to známé z knihy Slovácko sa súdí :"Po všeckém hovno, enom po fčelách med!"

A pak zase nastalo loučení - dojemně "smutnoradostné", že se vzájemně máme, že se můžeme a chceme zase vidět a že jsme, každý z nás, díky pevnému zázemí, v rámci možností "bojeschopní"!!

Na shledanou v roce 2014!!

Psáno dne 2.července 2013

Jak je to vlastně s tou většinovou vůlí…?

2. července 2013 v 8:26 | Wess |  Politika

Zde je vysvětleno, jak má být vykonávána vůle lidu - tedy buď volenými zastupiteli nebo lidem samotným.
V dnešní době lid prožívá pravděpodobně "demokratický orgasmus". Přibývá různých peticí a také již referenda!! No a přímou volbou prezidenta zřejmě lid dosáhl na absolutorium, když předstihnul i "nejdemokratičtější zemi světa", kde prezidenta po složité volební kampani volí tzv. volitelé… viz:


V naší kotlině bychom tedy mohli být spokojeni….
Ale co dnes nečtu v Britských listech - hle - cituji:


Po 2. světové válce se hlavním kritériem kvality demokracií všude na světě stala ochrana menšin. Zkušenost z Výmarského Německa, ve kterém volební vítězství většiny odstartovalo genocidu, vedla k výraznému přehodnocení původní naivní rousseauovské představy, že většinová vůle lidu je vždy principiálně dobrá a vše co se od ní liší je automaticky společensky nepřípustným zlem...
A to je také vcelku prostá odpověď na otázku, proč Egypťané kvůli odvolání formálně demokraticky zvoleného prezidenta, který z neomezené moci zvlčil, fakticky riskují občanskou válku.



P.S.

Asi zase porostou počty "pobitvových generálů" a jejich názorů na "většinovou vůli" lidu, někteří si ještě pamatují ruské slovo "bólše", tedy česky " více", jiní budou volat po "vzdělaných elitách nebo etických kodexech a morálních hodnotách" … Možná, že již se nenajde nikdo, kdo by tvrdil, že "trh vyřeší vše a že nezná špinavé peníze" a také to o "kauzálních souvislostem mezi láskou a nenávistí či pravdou a lží" již tak nepoletí.

Můj bodrý známý by mně teď řekl: "Dobře, co tedy navrhuješ…?" A já bych odpověděl asi takto: "Pokud možno jednat v pravdě, věřit ve světskou uspořádanou společenskou spravedlnost, podporovat ji právě takovou a především - věřit také sám sobě."

Vím, je to vlastně paralela s oním známým: "Nebát se a nekrást."


Psáno dne 2.července 2013