Květen 2013

Sedláčku, Sedláčku…!

31. května 2013 v 19:12 | Wess |  Společnost
Pan ekonom Sedláček ve svém blogu dne 25. května uklidňuje známé a dokonce i svoje kolegy, že není důvod, "aby byla válka" a vzápětí dne 31. května, tj. o 5 dnů později mluví o tom, že "kvůli našim dluhům hrozí i válka."
Tedy ještě do nedávna, s ohledem na jeho knihu "Ekonomie dobra a zla", jsem jej považoval po odborné stránce za komplexně vybaveného mladého a nadějného ekonoma.
Dnes s jistými menšími rozpaky čtu jeho názory v Britských a Parlamentních listech, resp. v jeho osobním blogu…
(Níže uvádím odkazy na web)




Pobavil jsem se jeho exhibičními výroky v přednášce ke studentům, např. když o sobě prohlásil: "jsem reformní kapitalista" nebo "prostě věřme v neviditelnou ruku, ale ne trhu, ale společnosti". Studenty docela jistě překvapil a oslnil… jenom já se ptám, kde ta svoje tvrzení již prakticky uplatnil. A vůbec bych chtěl znát jeho názory z počátku 90. let, kdy neviditelná ruka trhu prožívala ústy našich "privatizační praotců" frenetickou konjunkturu.
Ovšem mnohem přínosnější, než četba toho článku, pro mne je diskuze k němu…Mne zaujal následující příspěvek "Anonyma" - cituji:



Kapitalistická mačeta trhu již dávno přišla na to, Anonym, 31.5.2013 17:31:57
jak podpořit nakupování toho, co už doma máte. V každém výrobku je zabudováno tzv. "zkurvítko", které se aktivuje po vypršení záruky a..koupěchtivý zákazník je na světě. Stačí málo. Poddimenzovat nějaký díl výrobku (cyklické únavy se běžně v laboratořích dělají) a je vystaráno. Tento systém, pozlátkem polepený, se nám již vybarvil v celé své nahotě. Není to systém pro lidi, ale pro korporace a nadnárodní molochy, ..je to jen takové "otevřené otroctví". Kdybychom restaurovali, co tu bylo, měli jsme se blaze. Nyní máme hole (ne v ruce) ale zadnice a veškeré naše výrobní prostředky a nerostné zdroje v cizích rukou. Proto není na nic, jen na dluh a o to těm "kamarádům" z pozlátkových západních zemí šlo především. Je z toho úniku zpět? Obávám se, že ne.
(Konec citace)


Diskutujícího jistě trápí stejný problém - "potřeba neustálého růstu"- jako mě a zrovna tak i "kvalita" produktu, který má "po uplynutí záruky kleknout", a být nahrazen novým. Mně se líbí velmi zjednodušený názor v diskuzi, že v každém výrobku existuje "ZKURVÍTKO"….. atd., atd. viz příspěvek.
Já jsem měl ve svém loňském bloggerském fejetonu nazvaném Gé bod jako ekvivalent zkurvítka uveden sice jiný svojí podstatou, ale jsem rád, že "národ si všímá podvodné ruky trhu."
Ještě by však měl tento národ ve volbách "ocenit výrobce zkurvítek" nejen na trhu produktů, ale také zastupitele a vysoké státní úředníky při tvorbě a schvalování zákonů, státních zakázek, obsazování ministerských postů nekompetentními lidmi... a třeba sestavování vládních prognóz za pomocí zvláštních "nervních" komisí .
Neprominout prostě existenci "zkurvítek"…



O jednom druhu z mnohým "zkurvítek" podrobněji níže:


Psáno dne 31.května 2013

A já pořád kdo to tluče?

23. května 2013 v 15:07 | Wess |  Společnost
Nedávno jsem dostal, zřejmě jako jeden z mnohých, na svůj mail tuto myšlenku - cituji:

Fotbal je zajímavý hlavně tím, že pár tisíc příslušníků chudé lůzy na tribunách řve na dvaadvacet milionářů "Makej hajzle".
(Konec citace)

Poněvadž mě včera "nepotěšila" moje Sparta a nedlouho předtím ani hokejisté na MS 2013, má pro mne výše citované svoji aktuálnost.
Ale přátelé, neděje se tak jenom ve sportu! Naši političtí reprezentanti jsou často občany - "tou jim protivnou lůzou"- vyzýváni k "makání"…! A taky to s nimi ani nehne.

Vzpomínám na jednoho fotbalistu, který v 60. letech hrál nebo spíše seděl na lavičce náhradníků pražské Dukly. S rozpačitým podivem mu to "při řeči" jen tak připomenul jeden novinář a ten prvoligový náhradník mu tehdy odvětil nevídaným způsobem: "Za ty peníze budu sedět i na dřevěné latríně."

Ota Černý - moderátor polických i sportovních pořadů známý zejména po převratu, by i na uvedené určitě řekl: "A co na to občan?"

P.S. No co, chodí si čas od času zařvat na veřejné prostranství - Makej hajzle! (Něco jako v Pyšné princezně zpívající švec - prťavec Smějící se)



Psáno dne 23.května 2013

Po mnoha létech…

22. května 2013 v 15:09 | Wess |  Nostalgie
Mám spolužáka Sášu z někdejší osmileté střední školy, kterou jsme ukončili v našem městě v roce 1959. Z toho je patrné, že je nám oběma bezmála kolem sedmdesátky.
Oba jsme absolventi brněnské Techniky, on je elektroinženýrem s bohatou praxí ve svém oboru, já strojař a po mnoha létech absence třeba i malé naděje na setkání se díky ochotě valné části spolužáků naší třídy uvidíme již potřetí - vždy po roce. Na těch sobotních setkáních není čas sdělit si všechny názory a tak si občas napíšeme mailem.
Nedávno chtěl Sáša můj názor na církevní restituce a já na oplátku jeho názor na možnosti stimulace lidské kreativity.
A můj dávný spolužák mi odpověděl promptně, neotřele a hlavně moudře!! Byť bez jeho souhlasu jeho myšlenkový postup na tomto místě cituji:


Kreativita se často pojí s asociálním chováním. Nakonec, je to logické. Kreativní člověk musí překračovat vžitá pravidla a konvence - a ta se musí dodržovat, když člověk nemá být bezohledný k okolí.
Takových rozporů by se dalo najít víc. Jde asi o dosažení rovnováhy mezi oběma póly, nebo o zlatou střední cestu, nebo jak to nazývat. Dosáhnout toho je asi těžké.

Zatím se radujme z toho, co je dobré, jinak to vede k deziluzi.

(Konec citace)
Je zajímavé u mého spolužáka, že i po létech je stále mimořádně přemýšlivý, slušný a ohleduplný, jak jsem ho poznal tehdy na konci 50. let.

Díky také za Tvůj životní optimismus, Sášo!

Psáno dne 22.května 2013

Zemřel člověk, který vždy měl co říci… i dnes

16. května 2013 v 18:59 | Wess z aktuálního tisku
Přestaňme živit cizinu, budujme národní blahobyt.
Walter Komárek
Čestný předseda sociálních demokratů kritizoval i rozdíl ve výši platů u dělníků v Německu a Česku, i když pracují ve stejné firmě - Volkswagen. "Ve Wolfsburgu stojí dělník 46 euro na hodinu, u nás v Boleslavi jenom 12 eur. Obecně pak funguje pravidlo, že zatímco pracovní náklady u nich doma činí 4000 eur měsíčně, u nás nesmí na zaměstnance překročit 1200 eur. Ovšem v cizině účtují ceny podle životní úrovně, vysokými zisky od nás si přilepšují, proto tedy i naše platy jsou již dlouhodobě až třikrát nižší," poukazoval Komárek.


Čest jeho památce !
Psáno dne 16.května 2013

Zajímavá pravda…

9. května 2013 v 14:04 | Wess |  Sport
"Já nemůžu za to, že jsem Čech, nijak jsem se o to nezasloužil. Mám být hrdý na to, čeho jsem dosáhl, případně se za to stydět, ale že jsem se narodil do tohohle prostředí, to není zásluha."



Pozn. Wess:
A to všechno jsem vygugloval před možná existenčním hokejovým zápasem na MS 2013 s Dánskem.
U fanoušků hokeje je prý vidět evidentně potřeba vlastenectví....Usmívající se
Aby to za dvě hodiny ve Stockholmu pomohlo, to bych velmi přál našim hráčům i sám sobě!!


Psáno 9.května 2013

Tak je zase den vítězství…

8. května 2013 v 9:07 | Wess |  Aktuality
Ano, zase je osmý květnový den a již 68. výročí vítězství Spojenců nad Německem.
"Co se dnes slaví?" V ranním rádiu Dyje tuto "záludnou otázku" položil moderátor mladíkovi a dalším podle hlasu, již ne teenagerům…A ti odpovídali - neodpovídali neurčitě s dávkou recese či ironie "něco, jako nevím, snad slaví komunisti?Ále, hlavně, že je volno!" Moderátor musel nakonec sám vyslovit to slovní spojení "den vítězství " a za pár minut omluvit dotázané posluchače slovy " krátkodobý výpadek paměti člověka je přece možný".

Vím, že čím vzdálenější je konec 2. světové války, jak to bývá i v jiných případech, tím složitější je přesně určit její konecUsmívající se?! Před léty to byl pro nás až 9. květen, kdy se to hlavně slavilo na moskevském Rudém náměstí ( a dosud slaví ) a v zemích tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Pak přišly dnové, kdy možná v souvislostmi s osvobozením Plzně nebo úplně jinými souvislostmi navrhnul právě současný prezident respektovat konec války určený kapitulací Němců do rukou Američanů a slavit jej 8. května.

A dnes se z ČRo 2 dozvídám, že nějaký novinář - Edward Kennedy - již 7. května 1945 do své vlasti sdělil, že již v této chvíli je kapitulace Němců podepsána. Přestože to byla informace pro veřejnost zatím zakázaná…a měla být zveřejněna až 8. května 1945!?

Často bývá mnohé zakázáno z nejrůznějších důvodů… Možná, že některá z válečných konferencí spojenců stanovila závazně, "jak a kde a možná taky proč právě takto" bude válka ukončena…? Možná, že Němci měli důvod nevzdávat se Rusům a naopak Američanům to učinili rádi a ve velkém spěchu. Možná, že opravdu mohli tito z Plzně rovnou na Prahu a možná, že by i Pražské povstání, na které jsme jako Češi tak hrdí, by nemělo ten svůj historický průběh…. Možná, že nově se objevující význam Vlasovců v německých uniformách v Praze v pětačtyřicátém by …vůbec neexistoval??

Jenom je mně dnes velmi líto těch vojáků, těch skutečných účastníků bojů i na východní frontě a na Dukle - , v souvislosti s jejich dnem vítězství - 9. května, co všechno si museli a určitě ještě budou muset vyslechnout, pokud ještě budou živi.

Vím, že světová historie je jedno velké kyvadlo, neustále se pohybuje ( doufám, že ne ode zdi ke zdi ) a díky často málo férovým zájmům politiků a mocných tohoto světa nevidí ty skutečné hrdiny - třeba ty vítězné vojáky z té dosud největší války… právě dnes - 8.května !




Psáno dne 8. května 2013

Štěstí nemusí být jenom muška zlatá…

1. května 2013 v 11:06 | Wess |  Nostalgie
Kolumbův příběh je všeobecně známý. Byla to dlouhá
plavba. Tři měsíce neviděli nic jiného než oceán. Jednoho dne
se pak Kolumbus zahleděl k obzoru a spatřil stromy. A pokud
si myslíte, že Kolumbus byl šťastný, když spatřil stromy, měli
jste vidět jeho psa!


Stromy a jejich objímání zpopularizoval současný prezident, ale také Luděk Munzar v televizním seriálu o památných stromech…
Taky jsem od malička obdivoval stromy. Jeden zvláštní stál na cestě naší klukovské výpravy na někdejší vojenské cvičiště Pánov, na jehož písčitých pláních a dunách se proháněli již dragouni hodonínského pluku T.G.M.
A ten strom byla lípa s krásnou širokou korunou, která nám pokaždé poskytla stín proti prázdninovému slunci. Pod lípou byl zvláštní kamenný trojboký jehlan se starými nápisy a letopočtem. My kluci jsme věřili a představovali si, že tam kdysi bylo hodonínské popraviště a já jsem si tehdy připodobnil toto místo s před půlnocí létajícími čarodějnicemi, které jsem znal z českého filmu Strakonický dudák. Ten trojboký jehlan nalezneme v současnosti v zámečku hodonínského městského muzea.
Jiným, pro mě památným stromem, je starý strom u městského a okresního archivu u starého ramena řeky Moravy. Ten stál modelem mnohým malířům a také kdysi nám, žákům osmileté střední školy pod vedením našeho učitele hudební a výtvarné výchovy p. Antonína Páče. Seděli jsme na protějším břehu, bylo krásné červnové počasí, ve vzduchu již bylo cítit přicházející léto a ….práááááázdniny!
Nebo topoly! Topoly u hráze řeky Moravy a taky topoly v parku na Mírovém náměstí a jejich vyrovnaný řad i štíhlost jejich vysokých kmenů jsem obdivoval. Nebylo příliš rozumné zkoušet, kam až po nich vylezeme a školní rozhlas nás často upozorňoval, že dřevo topolů je křehké! Měli jsme tehdy ještě málo rozumu, ale naštěstí taky "málo kil", takže nic vážnějšího se nikdy při našich "výkonech" nestalo.
Krásnou vzpomínku mám na památný "Žilkův dub", kde prý pobýval nějaký místní lapka toho jména. Já jsem šel k tomuto rozložitému dubu s manželkou a svými tehdy ještě malými syny na časnou ranní novoroční procházku. To po překrásném silvestru na chatě Litner, kde se sešlo mnoho mladých s rodinami v trampském duchu a s mnoha kytarami a banji. Dokonce dva kontrabasy tam byly, když jeden z hráčů dorazil v pravé vánici těsně po půlnoci a jeho věrná obětavost byla odměněna bouřlivým potleskem všech přítomných.
Nejkrásnější duby - solitairy jsem ovšem zažil a jejich stín i veliké suchohřiby okusil na loukách u Pustého lesa, kde jsme s rodinou pobývali po pár lét vždy o prázdninách v chatě politických vězňů - bývalé německé celnici z doby protektorátu. Ty stromy tam hrdě stojí a já si při pohledu na ně vždy představuji, co asi mohly před léty vidět a čeho být svědky. Jistě pamatují třeba staré hajné a pytláky, německé vojáky a celníky, moravské partyzány se známou Maruškou Kudeříkovou, ale třeba i procesí věřících obyvatel okolních obci. Rozhodně však tyto vzácné stromy bez újmy viděly v 7O. létech celostátní přebor v dřevorubeckých dovednostech s náporem diváků. Chodím k nim s rodinou rád a pokud možno každoročně jednou, poněvadž si nejsem jistý, zda je bude možno vídat, když oboru i s těmi krásnými dubisky i jehličnatými a smíšenými lesy krásnou oborou pro vysokou a kance "zprivatizoval" ambiciózní podnikatel s tendencí postavit místo krásné kamenné hájovny a romatické celnice mohutný betonový monument pro svoji rodinu a své známé. Ta výstavba se mu před řídkými zraky veřejnosti daří a nejenom já jsem z toho smutný.
Ještě se musím zmínit o krásných dvou borovicích stojících u stejně krásné a velké dřevěné chaty postavené ve valašském stylu na nedalekém protějším kopci proti naší rodinné chatě. Inspirativní mohutné stromy by rozhodně umožnily obrozeneckému nebo místopisnému spisovateli napsat v tomto prostředí román podobný "Zapadlým vlastencům" nebo baladám o zbojníku Ondrášovi… Rád se tam chodím podívat i když ta chata dávno několikrát změnila majitele a já si musím dát pozor, abych svým "romantickým okukováním" ty dnešní neobtěžoval.
¨
Je opravdu štěstím nejen pro Kolumbova psa spatřit stromy a není vůbec bláznivým nápadem "objímat stromy na Vysočině."

Byli jsme i s naším milým a nezapomenutelným kokršpanělem Oskárkem na několika dovolených po moravských horách Beskydech a Jeseníkách. Vždy v hotelech, kde akceptovali i ubytování pejsků. A máme pár fotek s Oskarem u oficiálně tabulkou označených historicky významných líp a dubů v těchto horách. A cítili jsme, že i on má obdiv k těmto letitým velikánům… vždy respektoval strom a chránící dřevěný plůtek. Usmívající se
Ty Oskarovy stromy určitě ještě žijí, avšak náš pejsek bude právě dnes na prvního máje na ně navždy vzpomínat již osmý rok spíše shora… a určitě i na nás… Tak jako my na něho!

Psáno dne 1. máje 2013

O mapě…

1. května 2013 v 8:10 | Wess |  Nostalgie
"…. Ale nade vše, lepší než pohlednice a než jízdní řády jsou mapy. Ovšem, ne ty strakaté, kde jsou jen červené, žluté a zelené státy a černé železnice; ale ty mapy, kde nížina je malována zeleně jako nejkrásnější louka, v níž se člověk brouzdá očima, a kopečky jsou natřeny takovou žitnou, plavou barvou, která se podobá vyschlé hlíně a úrodě do běla uzrálé; a pak vyšší hory jsou hnědé jako skály, rezavé jako mech, a ještě vyšší hory jsou postupně temné, to už je holý kámen, a docela nejvýš jsou bílé tečky a plošky; věčný sníh. A pak jsou tu modré žilky, to jsou řeky, a klikatí se tak, že je člověk musí sledovat; a blankytná jezera, natřená nebeskou barvou, zrcadélka, ve kterých se neobráží ani jeden mráček; modře čárkované bažiny a moře věčně modré, a dokonce tečkovaná poušť, podobná hromádce písku, na které sis hrával, když jsi byl docela maličký…"

( K. Čapek 1923)

Mám na chatě a také doma hodně map; ty regionální, turistické a ty supernové pro cykloturisty. Jsou moderní, aktuální a na křídovém papíře krásně barevné s mnoha logy sponzorů, kteří je umožnili buď vytisknout a nebo podporují aktivity na mapách znázorněné. Také mám po ruce mapy střední Evropy a Balkánu, kde jsme byli kdysi na dovolené a předtím taky jeden z prvních - Autoatlas ČSSR z roku 1967; ten jsme potřebovali pouze pro sjíždění řeky Sázavy z Černých Bud do Davle; automobil ještě nemaje.
Mně se však nejvíce líbí školní zeměpisné atlasy a mapy historické a mám to štěstí, že můj otec uchoval ve slušné podobě atlas ze svých studií ve 20. letech min. stol. na hodonínském reálném gymnáziu. Jsou v něm mapy "zemí Koruny české", ale také staré Rakousko - Uhersko i carské Rusko a naše Československo i s jeho součástí, Podkarpatskou Rusí - krajem Nikoly Šuhaje a spisovatele Ivana Olbrachta.
Krásně barevně je v něm také znázorněna naše Země v kosmu a také fáze Měsíce, jeho zatmění a taky zatmění Slunce. Vysvětleny jsou rovnoběžky a poledníky, ale také vegetační pásma a výskyty nerostů na geologických mapkách. Nechybí hustota obyvatel na kilometr čtvereční. Vždy mě v tom starém atlasu fascinovalo znázornění výškových profilů zemského povrchu a dna oceánů a moří… s velkými rozpaky a potížemi jsem hledal jako žáček obecné školy naší Sněžku nebo Stalinův štít (tak jsem jej znal a ne jako štít Gerlachovský). Byly malé ty naše československé velehory…
Konečně jako žák šesté třídy jsem na vánoce dostal vlastní moderní atlas a v něm samozřejmě obsahem stejné grafické konstatování o nerostném bohatství a průmyslu či zemědělství; ale co hlavně, nové země a jejich území po dvou světových válkách. Podkarpatská Rus se již jmenovala Zakarpatská Ukrajina a patřila k tehdejšímu Sovětskému svazu, byla dvě Německa, Jugoslávie; a největší změny názvů se udály v Africe (popsané mými oblíbenci Hanzelkou a Zikmundem) a také v Jihovýchodní Asii, kterou jako filatelista amatér jsem znal také jako Indočínu.
V mém novém atlasu jsem červenou a růžovou barvou označenými zeměmi viděl mohutnost SSSR a spřátelených zemí. A přiznám, že mi tehdy dělalo dobře, že je nás tak hodně - vždyť znáte ten slogan 50. let "S rudou Čínou je nás jedna miliarda".
Shodou okolností a také díky mému tchánovi mám i mapy Zakarpatí - té obdivuhodné krajiny s vysokými horami zalesněnými hlubokými pralesy a proťatými horskými říčkami, které v létě nejsou nijak velké… Ten kraj je chudý a snad možná jeho minerální voda jej může pozvednout třeba moderním lázeňstvím.
A pak ty moje mapy nejbližšího okolí Slovácka a Valašska …; z nich cítím vůni "mně blízkých dálek" nekonečných luk a dubů - solitairů a pod nimi hřiby…; a taky kouzlo kněždubského "slováckého Slavína", strážnického skanzenu a folklórních slavností, Radějova a přírodní přehrady Lučiny.

Přátelé dívejte se do map, tam je často víc, než na webu Usmívající se!

Psáno dne 1. května 2013