Prosinec 2011

Ach, ta dnešní mládež

31. prosince 2011 v 9:45 | Převzato z webu |  Aktuality
Všichni jistě známe větu: "Ach, ta dnešní mládež." Většinou ji slýcháme od starých lidí, které se snažíme v tramvaji pustit sednou a přitom jim omylem šlápneme na nohu. Každý z nás ji slyšel nejméně stokrát. Ať se týkala přímo jeho samotného nebo osoby, co stála vedle něho.

Je ovšem zajímavé, od koho ji slýcháme nejčastěji. Ano, je tomu tak. Od starých lidí. Někdy si pokládám otázku, proč ji mají tak oblibě? Je to určitě tím, že nám závidí naše mladí, krásu, rychlost, zdraví a nemohou se smířit s tím, že jim za chvíli zazvoní zvonec. Trošku tvrdé, ale z určitého úhlu pohledu je to fakt, který se nedá přehlédnout.

Když jedete v ranním metru, nacpaném takovým způsobem, že stačí, aby si každý čtvrtý vzal noviny a všichni ostatní si je mohou spokojeně přečíst s ním, tak na další stanici se otevřou dveře a v nich se objeví důchodce, který se mermomocí snaží dostat dovnitř. Po úspěšném protlačení skrz dav studentů, který se mu málem stane osudným, stojí před slečnou snažící se dočíst poslední část domácího úkolu. Jelikož jsou důchodci po revoluci kapku otřepanější, neodpustí oblíbenou frázi své věkové kategorie: "Ta dnešní mládež už nemá ani úctu ke starým lidem!" a přitom ji šťouchá holi do nohy a dává jí jasně najevo, aby uvolnila místo na sezení, protože má legitimaci opravňujícího se posadit na přesně určené místo. Nic kolem ho nezajímá. Slečna, která se chce vyhnout scéně se starým pánem, mu tak raději přenechá své místo. Přitom samozřejmě vráží do ostatních lidí, kteří jí to na oplátku vracejí tak přívětivými pohledy, že by si raději přála vystoupit. Jedinou prioritou pro dědečka je posadit se a sedět, dokud nedojede na místo určení. Nebudu ani raději mluvit o tom, že je to většinou příští stanice, to už by byla věc jiná. Důchodce je osoba na tolik stará, že kdyby tři minutky postál u dveří, tak by jeho křečové žíly určitě explodovaly. Nejlepší na tom všem je, že se nás rodiče snaží vychovávat k pomoci a k úctě ke starým lidem. Po takovémto vystoupení, které naštěstí sledujete opodál, vás určitě napadne pomoci stařence s těžkou taškou, kterou se snaží vytáhnout ze schodů. Pokud budete mít štěstí, tak začne hulákat jako na lesy, že se jí snažíte okrást, znásilnit, zabít a Bůh ví, co ještě. V tu chvíli jde samozřejmě kolem policejní hlídka, která si incidentu všimne a uchopí vás jako nějakého zloděje, co se zmůže pouze na okrádání starých a bezbranných lidí. Mezitím, co jste pod kontrolou hlídky, která vám požádá o vaši školní tašku očekávajíc, že v ní místo učebnic a svačiny máte při nejmenším ruční kulomet, vyslechnete hrůzostrašný příběh od té malé, milé babičky, jaké měla těžké mládí, jak si musela na všechno dlouho střádat, že už takhle má málo a k tomu jste se jí snažili okrást, si samozřejmě nevyslechnete nic jiného než: "Ta dnešní mládež, za mého mládí by se nic takového stát nemohlo." Po zdlouhavém vysvětlování vás nakonec hlídka propustí a vy běžíte do školy, kde již netrpělivě čeká bělovlasý vrátný se spokojeným úsměvem a notesem na pozdní příchody v ruce. S velkou mrzutostí a lítostí vás zapíše naprosto čitelným písmem a dodá: "Té dnešní mládeži už nestojí ani za to chodit včas." Usměje se a zabouchne za vámi dveře. Přitom už netrpělivě čeká na dalšího loudilce. Zpocený dorazíte do třídy, kde vás za odměnu paní profesorka nechá na tabuli spočítat zcela triviální příklad, za který jste ohodnoceni jak jinak než nedostatečně.

A tak postupně plynou ta nejkrásněji léta dnešního mládí, přibývají nové a krásně vzpomínky, pozdější letech se vám začnou prohlubovat vrásky, abychom jednou mohli přijít o hůlce do metra a přitom slušně požádat o místo na sezení.

( Celý text převzat z webu - viz následující odkaz )

( Pozn.Wess )
P.S. Jestliže ještě existují studenti, kteří jsou schopni napsat takovou slohovou práci, pak se nemusí bát o budoucnost nikdo - ani důchodci!

Tak tedy chutě do nového roku 2012 !!


Psáno 31. prosince 2011

Jenom tak na okraj

29. prosince 2011 v 14:55 | Wess |  Aktuality
V dnešních TV novinách moderátorka informovala diváky o situaci v Řecku po finanční injekci EU. Zmínila se blíže o daňovém systému v Řecku, kde " obyčejně obyčejní lidé daně platí, ale ….živnostníci a podnikatelé dluží státu miliony…"

Řecká vláda prý se chystá vytvořit "spravedlivější daňový systém." Běžného diváka napadne při tomto sdělení mnohé - mě osobně např.:

  1. Co tedy o daních platilo v Řecku - jako starém členu EU - dosud ?
  2. Jak může být nový daňový zákon spravedlivější , když ten předtím byl zřejmě nespravedlivý ( viz stupňování přídavných jmen spravedlivý, spravedlivější, nejspravedlivější - nebo snad u daňového zákona má gradace spravedlnosti opačný trend ?)
  3. Ještě, že u nás " to tak určitě není " !


Psáno dne 19.12.2011

Zvláštní schopnost

29. prosince 2011 v 14:32 | Wess |  Aktuality


Je před Silvestrem roku 2011 a snad proto jsem si vzpomněl na slavný a současně úsměvný zápis ve vojenské knížce prý vojáků c. a k. rakouské-uherské armády .
Prý v příslušné kolonce tehdejší vojenské knížky byla mj. uvedena zvláštní schopnost vojáka - " Umí jezdit na jízdním kole".

Dnes tato samozřejmá schopnost a dovednost ovšem nebyla běžná ještě ani v roce 1945. Na to vzpomínal můj o 15 roků starší spolupracovník. To prý tehdy u místního lužního lesa Očova kroužil sovětský dvouplošný letoun a mezi křídly se něco velmi blýskalo. Jako ostatní kluci i ten pamětník běžel k přistávajícímu letadlu. Než přiběhli k letounu, uviděli kuriózní situaci, pilot již měl lesklý předmět odpoután a na zemi. Bylo to chromované jízdní kolo, zřejmě válečná trofej a on se na něj pokoušel nasednout a ujet pár metrů. To se mu vůbec nedařilo. Zkrátka, přestože uměl ovládat vojenský letoun, na kole jezdit neuměl.

Při vzpomínkách na výše uvedené příhody jsem si uvědomil, že i po válce druhé nemuselo být běžné "umět na kole."
Nakonec docela nedávno při smutné události úmrtí bývalého prezidenta to potvrdil v rozhovoru s novináři proslulý režisér Miloš Forman, a to při vzpomínce na společnou školní docházku s Václavem Havlem do vybrané elitně učiteli obsazené školy v Poděbradech, původně zřízené pro válečné sirotky. Ti do ní sice z jedné třetiny chodili, ale kromě nich také - podle Formana - "z další třetiny děti mocných kapitalistů a již také děti mocných komunistů." A stalo prý se, že v hodině tělocviku při výuce jízdy na kole na něm vyrazil také budoucí prezident. Měl zatočit, ale vzal prý to přímo přes hlavní cestu, po níž naštěstí nejelo v tu dobu žádné auto. Když ho údajně za Poděbrady dohnal a " odchytil" tělocvikář na motocyklu, malý Vašek zdůvodnil svoje mimořádné chování tím, že neumí zatočit a při seskočení, že by poškodil zapůjčené kolo.




No vidíte a řekne se zvláštní schopnost…anoSmějící se ! Holt, cvičení dělá mistra … ten Rus ovládal spíše ten svůj dvojplošník.
Psáno 29. prosince 2011

Pokoj lidem dobré vůle ….

21. prosince 2011 v 18:13 | Werich + Wess glosátor |  Aktuality
O Vánocích, které, jako mnozí, považuji už od dětství za nekrásnější svátky v roce.... Taky pro tu Jiřího Suchého vonící Purpuru, pro ten prastarý francouzský film Země odkud přicházím s G.Becaudem, pro písničky Rolničky, rolničky a evergreen Bílé Vánoce s Frankem Sinatrou nebo naším Rudolfem Cortézem….
A slyším - li zas po roce Rybovu Českou mši vánoční, pak vzpomenu také na životní moudra našich skutečných osobností a chci je slyšet znova….
Národní umělec Jan Werich takovou je…. Z jeho knihy Listování - úryvky z korespondence a článků - vydané Československým spisovatelem Praha v roce 1988 a hrdě vystavené také v mojí knihovně, bych chtěl citovat jeho vánoční zamyšlení:

"Přesto, že žijeme ve světě, ve kterém měníme hodnoty slov i činů tak, aby jak slova, tak činy vyhovovaly, zapadaly do mozaiky našich programů - tj. přesněji našich těch kterých ideologií, těch kterých hospodářských situací, plánů, výhledů, záměrů, prostě kdy říkáme a tiskneme všechno, jen jak se nám to hodí - zbyla tu jedna instituce v civilizovaném světě, jedno údobíčko, kdy se nám v mysli vynoří pojem "lidi dobré vůle".

A v tom je zbytek naděje na lepší svět.

Filosofie vystavěná na lásce bližního k bližnímu trvá několik tisíc let.

Prošla mnohýma rukama.

Špinavýma rukama lidí zlé vůle, kteří ji překrucovali, vulgarizovali, ale ona, ta základní myšlenka - už všechno přežila.

Člověk nemusí být křesťan, stačí být než člověk - aby při vzpomínce na bezbranné a chudé nemluvně v jeslích kdesi v chlévě - aby se nezamyslil.

Aby se nerozpomněl, že ten človíček se narodil na útěku před brutální mocí. Na útěku před blbostí - rodnou sestrou moci.

A že všechny krásné a lidské věci, myšlenky, kumšt, svoboda, se musí skrývat před mocí, že se rodí na útěku, ale že se nepřestanou rodit - protože se rodí z lásky.

Když řekneme lidstvo, lidi - co máme na mysli? Koho vidíme?

Vlastně to, co jsme viděli, svoje rodiče - sourozence - příbuzné - svůj národ -svoji rasu. Svou barvu - atd.

Přiznejme si, že vidíte bílé lidi, že nevidíte - odstíny - necítíte pachy - vždyť jeden druhému smrdíme.

A přece říkáme lidstvo - že můžou žít spokojeně - je to rozumné. Tak mluví rozum.

A všude to slyšíme, čteme - a teď přijde zrada rozumu: Válčí se, bouří se, rozkazuje se, nařizuje se, dovoluje se, cenzuruje se - a píše se:

Na jednom konci světa noviny píšou - včera padlo 100 vlastenců a bylo likvidováno 100 agresorů (čísla jsou namátková, můžete si dosadit větší, nebo menší, jste-li nenapravitelní optimisté).

Na druhém konci světa čtete, že bylo likvidováno 100 vzbouřenců a padlo sto našich chrabrých.

Háček je v tom, že co jsme na jednom konci světa likvidovali co agresory, na druhém konci jsme oplakali co naše chrabré bojovníky. Zatímco na druhém konci likvidovaní vzbouřenci jsou vlastně vlastenci a naši chrabří jsou agresoři.

Nikde však nečtete, že 200 mladých lidí se pobilo, připravilo o život.

Válka začala, protože to velel rozum.Tentýž rozum, který nám rozumným velí chtít lepší život všude a pro všechny.

A najednou na všech koncích světa z nás dělají blbce.

V tomto století, které si s falešnou pýchou říká materialistické - kdy víme pozitivně, že láska není hmota, a kdy nevíme, co je hmota.

Láska - to nejdůležitější v životě, nepodléhá přitažlivosti zemské. Rodná sestra svobody, štít, který uchránil pokolení lidí dobré vůle, že zachrání svět.

Bez lidí dobré vůle by život byl než nákladné a nebezpečné dobrodružství.

Tak tedy Pokoj lidem dobré vůle."

( Konec citace )

No řekněte, řekl by to někdo jiný lépe … nadčasověji……?

Psáno 21. prosince 2011

Jeho cena se cení…

18. prosince 2011 v 19:12 | Podle Olofa Palmeho Wess |  Aktuality

"Demokracie znamená, že vláda spravuje zemi podle svobodně vyjádřených přání obyvatelstva."

Olof Palme

Psáno 17. prosince 2011

Perpetuum mobile

18. prosince 2011 v 10:37 | Wess |  Politika
Dnes ráno v rádiu " na Brně " vzpomínali známého ivančického rodáka a skvělého vypravěče herce Vladimíra Menšíka. Tentokrát si ve svém vystoupení vzal na paškál perpetuum mobile. Jeho hrdina v příběhu chtěl sestrojit toto " věčné technické téma" z tvrdého dřeva ( "bez ohledu na určitě vysoký koeficient tření" ), jak velmi věcně zdůraznil všemi oblíbený národní umělec.

A mě inspiroval… Každý kluk by si přál takové perpetuum mobile sestrojit a mnohý z nich si myslí, že bude první, kterému se to podaří. Bohužel toto období netrvá dlouho a pak v dospělosti spíše hodně často kopíruje či dnes googluje , až se přistihne, že se v poslední době nedopustil vlastní myšlenky.
Ale pokud " je schopen takto se přistihnout", je to s ním ještě perspektivně dobré….
No prostě pamětliv zásady, že systém má mít vlastní dynamiku bez cizího přičinění, jsem došel, jako mnozí, k fenoménu - lidské blbosti….a její nekonečnosti.


Na té se dá úspěšně ukázat snad jak Zákon o zachování hmoty a energie, vysvětlit sysifovskou práci - to v případě marného boje proti blbosti, ale také historickou nutnost takového boje. Cílevědomé pěstování "jisté neústupnosti moudra" zaručí , že nebudou vítězit hloupější, začali lidé nazývat třeba asertivitou….. Bohužel i ta bývá často zaměňována za " legitimní agresivitu a aroganci vítěze…."

"Ševče, drž se svého….tématu." Tedy lidská blbost určitě není stroj, ale jako strojová může být vnímána. Poněvadž, když třeba díky bezplatnému vzdělání začne slábnout, najde vždy začas svoji velkou chvíli a znovu vzplane silným plamenem " ten její " optimismus. A blbost nemá ani generační problém, lehce překoná " protipožární brázdu v hořícím lese" nebo "tlustou čáru" za dějinami toho či onoho regionu.

Lidská blbost je určitě perpetuum mobile ….Ovšem v tomto případě ani pánbůh - asi stvořitel a její objevitel - by se o Nobelovu cenu nepřihlásil. Má prostě rád každou svoji ovečku… A já toho, právě v tomto čase, nechci zneužít Smějící seNevinný


Jenom nakonec:

DEF: "Perpetuum mobile je hypotetický stroj, který by vykonával práci bez vnějšího zdroje energie."




Psáno dne 18. prosince 2011

Forma odpovídající obsahu… ?!

17. prosince 2011 v 9:53 | Wess |  Společnost
PRAHA - Sčítání lidu v letošním roce ukázalo, že počet lidí hlásících se k římskokatolické církvi klesl o zhruba dvě třetiny. Polsko-český kněz Zbigniew Czendlik, který vede farnost v Lanškrouně, to přikládá krizi, která neprobíhá jen v oblasti ekonomické, ale i duchovní a náboženské.

"Jednou jsem řekl, že pokud víru nezabalíme do krabičky Marlboro, tak neuspějeme. Ale nemůže to působit, že chci někým manipulovat, že chci prodávat v krásném obalu něco, co nemá hodnotu. I ten obal by měl korespondovat s hodnotou toho, s čím přicházíme."
Zbigniew Czendlik



Pozn. Wess
Když pomyslím např. na všechny ty "kutilské nástroje a nářadí" - vrtáky na kov, které mají potíže i s tvrdším dřevem a člověk si připadá jako indián, který se snaží založit oheň pomocí tření. Když se mi vybaví všechny ty případy zkažených potravin se skvělými obaly , ale falšovanými datumy jejich spotřeby nebo dětskými hračkami, které ohrožují děti na životě , které velmi často uvádí třeba pořad "Černé ovce", pak se nedivím, že lidé přestávají věřit v ten náš trh překypující pestrostí podobných "tržních podvodů…." A to úmyslně nezmiňuji " stav korupce v českých zemích dnes v 7 hodin ráno.", jak se kdysi hlásívaly v rozhlasu průtoky vody na českých řekách.

Od víry náboženské se dá odstoupit, jak ale odstoupit od víry pozemské , od víry ve spravedlnost a vyžadování lidskosti. Na to rezignovat nejde, už jenom proto, že dvě třetiny z počtu obyvatel představují zhruba 7 miliónů občanů ČR …

Vím, někdy je obsah příliš " formátován" , např. západními hodnotami, jindy třeba slovanstvím…. Vývojem je obsah měněn, roste rozpor mezi touto inovaci a starou formou. Zatím se dosud forma vždy přizpůsobila.
Jak je vidět, obsah a forma jsou nerozlučná dvojčata………co však v případě, že chybí obsah ( vize)?
No to mohou být formální struktury klidné, to se forma hned tak nezmění…a co teprve, je - li jediným smyslem jenom zisk vyjádřený penězi…?

Proto ti nevěřící i věřící, kteří společně neztratili víru také v jiný životní zisk, slaví Vánoce……je dobře, že tady jsou!



Psáno dne 17. prosince 2011

Něco málo z Listů…

17. prosince 2011 v 8:50 | Wess vybral z Listů |  Společnost
V době předvánoční osobně nechci svoji osobní nespokojenost "se stavem Unie" a z toho plynoucí neklid projevovat způsobem nechutných diskuzních příspěvků " netklikačů" v anonymní reakci na stav regionální i státní, event. evropské politiky, popisovaný událostmi, jednáními politiků apod. v denním tisku vesměs barvitým bulvárním způsobem.
Svoji reakci a svoji pozici na aktuální témata chci raději vyjádřil ústy osobností v úvodníku nových Listů - dvouměsíčníku pro kuturu a dialog.

Cituji:

"Německé moci se začínám obávat méně než německé nečinnosti.".
Radosław Sikorski - polský ministr zahraničí k aktuálnímu stavu EU

Jen mravně slepý člověk si například může představovat, že bohatá třída vytvořená zlodějnou z prospěchářů, kariéristů a veksláků postaví národ na nohy a přinese mu prosperitu. Bez páteře se vzpřímit nelze.
Václav Jamek - prozaik, básník, překladatel a esejista k mravnímu vědomí známé české osobnosti

Kam se poděla sociálně-tržní demokracie? Proč nám z opojení svobodou a spravedlností zbyla kocovina mafiánského kapitalismu? Hledat viníka, na kterého bychom to mohli svést, je lokajský zlozvyk. Lokajovi záleží jen na přízni jeho pána; dobrá výmluva platí stejně jako dobrý výsledek.
Jenže svobodný je člověk, který přijímá odpovědnost za výsledky. Tomu jde o to, co dál dělat, ne na koho to svést. Jeho otázkou je, proč k tomu došlo.

Erazim Kohák - český filosof a publicista k aktuálnímu stavu české společnosti



Přeji hezké Vánoce 2011!

Psáno dne 17. prosince 2011

Rozebrat…

15. prosince 2011 v 10:38 | Wess |  Aktuality
Pro záhlaví mého velmi krátkého zamyšlení jsem použil docela nenápadné sloveso - rozebrat -.

Je čas adventní a člověk má ještě větší sklon s nostalgií vzpomínat na klukovská léta. Není jaro a já jsem si přesto vzpomněl na hraní kuliček.
Každý z kluků, ba i děvčat - dnes bezmála čtyřicátníků a starších - zná hry " na důlek" a "na čáru" a pojmy " hod a šut ", "ťuk" atd.

Já jsem měl svoji " školu - osmiletku" ( OSŠ ) na ulici Legionářů a cestu domů ze školy jsme vyplňovali hrou kuliček zvanou v rodném městě " pocestňák" . To postupně před sebe cestou domů hodili své kuličky spolužáci i já a pak podle pravidly určeného ťuknutí kuličky buď někomu přibývaly a jinému z pytlíku ubývaly.

A do této poklidné hry najednou zazněl výkřik: "Rozebrááááát" . Při jeho zaslechnutí si každý hleděl rychle vzít ze hry zpátky tu svoji kuličku a uschovat. Ne tak autor onoho výkřiku, zpravidla starší a silnější kluk, který z nějakého důvodu vlastní kuličky neměl buď momentálně nebo trvale. O takových se to sice vědělo, ale poněvadž byli starší, silní a hlavně se mj. rádi "bili" , jak jsme tehdy říkali . A těm se "přes kuličky dařilo se dobře."

A tak mne při sledování situace kolem finanční krize, stavu EU, otevírajících se " sociálních nůžek " napadá, zda- li někteří jednotlivci a národové nemají tendenci k vyhlašování akce " ROZEBRAT" i v dospělosti a globálně.
Tam ti tehdejší kluci z mého dětství, kteří rozebrali - tedy ukradli - kuličky jiným, ti alespoň svoje počínání byli nuceni obhájit bezprostředně a sami za sebe........., poněvadž i ti okradení se bránili.

To ti dnešní " moderní rozebírači" svoji " kůži na trh neponesou nikdy." Ti dokonce ještě poštvou proti sobě ty okradené………… , což je snadno prokazatelné z historie - a to i docela nedávné ….

Psáno dne 15. prosince 2011



Včera se přímá volba se osvědčila...

13. prosince 2011 v 10:05 | Wess |  Muzica
Je rozhodnuto: Holky z naší školky. To byl náš hit!

Skladatel Karel Vágner a textař Pavel Žák ovládli hudebně zábavnou show TV Barrandov "To byl náš hit."

Jejich legendární skladba Holky z naší školky, jíž interpretují Petr Kotvald a Stanislav Hložek, byla zvolena nejoblíbenější českou skladbou všech dob! O výsledcích rozhodli svým hlasováním diváci TV Barrandov.

Holky z naší školky dokázaly uspět v konkurenci sedmdesáti českých hitů, mezi nimiž se v průběhu deseti přímých přenosů představily hity šesti dekád od první republiky po současnost a k tomu písně z filmu a televizní obrazovky. Druhé místo patří skladbě Stín katedrál, třetí je Holubí dům.

"Je vidět, že lidi na tu písničku nezapomněli a že něco v srdíčkách muselo zůstat. Dneska jsou ty holky maminky, třeba to byla nostalgie, která byla i tehdy v původním klipu. Hrály v něm holčičky i holky v sexy tričku a v závěru babičky, které pletly svetr. Jsem rád, že lidi nezapomněli a jako skladatel mám radost," řekl TV Barrandov těsně po vyhlášení vítězného hitu autor skladby Karel Vágner.

Do soutěže během nominačního a základního kola přišlo 309 715 hlasů, přičemž nejúspěšnější byly hity zpěváků Karla Gotta (15), Heleny Vondráčkové (9), Hany Zagorové (7) a skupiny Olympic (6). Nejúspěšnějším hitmakerem pak byl Karel Svoboda (11). V pořadu zaznělo 63 skladeb, které obdržely nejvíce divácké podpory a do finále se probojovala šestice písní:

Discopříběh, Holky z naší školky, Holubí dům, Můj čas, Stín katedrál, Tančíš sama

Z hitů porevoluční éry diváci do finále vybrali pouze skladbu Petra Muka - Tančíš sama, všechny ostatní finálové hity vznikly v éře 60. - 80. let minulého století.


Díval jsem se včera na to finále a byl jsem nadšen. Zejména proto, že současné posluchačstvo dalo ve všech případech přednost písním, které i já bych ve svém finále, snad kromě Discopříběhu, také mohl mít. Samozřejmě, v 60. a 70. létech byla spousta hitů, které zlidověly a zpívají se u táboráků a všude, kde je dobrá pohoda. Z těch by se finálová šestice také dělala velmi lehce, ale to už by nebyla veřejná přímá volba a " vo tom to je."


Přímá volba se v tomto případě velmi osvědčila - holt na popmusic naši občané mají cit. Vyhráli zaslouženě ti skutečně velmi dobří…. !

Kdyby to bylo tak jednoduché i ve volbách PlačícíMlčícíÚžasný



Psáno dne 13. prosince 2011

„Z tých si vezmite příklad, vy ftáci zelení…“

12. prosince 2011 v 19:40 | Wess |  Aktuality
V regionálním tisku se objevil neobvyklý titulek, prý "Starosta vyhrál. Opozice zabíjela"
A v něm následující vysvětlení.:

Jedna slovácká obec - Bez opozice v ní proběhly sobotní mimořádné volby . Více než dvě stovky voličů si mohly vybrat staronové vedení obce. Výběr měly opravdu "široký", volily sedm zastupitelů z osmi kandidátů.

"Potřebovali jsme si oddechnout a necháme ukázat druhé, co umí," řekl bývalý starosta . Ten spolu s oblíbeným opozičním zastupitelem a zastupitelkou se mimořádných voleb nezúčastnili a pořádali zabijačku. "Není to protestní zabijačka. Je tradiční. Máme ji domluvenou už dva měsíce dopředu," pousmál se bývalý starosta.

Při čtení opravdu rozšafného a moudrého rozhodnutí bývalého starosty jsem si vzpomněl na knížku "Slovácku sa súdí …." Byl tam taky příběh ze slováckých hodů - "Tati, pote dom, on by vás zabíl."
Poslechněme si s laskavým svolením You tube nezapomenutelného Miroslava Galušku a jeho slovácký dialekt, který uvedl v omyl československý národ, " že sa tady enom bijeme a súdíme, opak je pravdů."


A tak si myslím, že je málo takových starostů a rozhodnutí, jako ten z malé slovácké dědiny… A pořád hodně Mrňúsů v naší české kotlině, co by před volbami zasloužili " dostat po čuni" , aby neotravovali vzduch.
" A Mrňúsi sa držijú u koryta, jak h-ovno košule." ……. Jak na to? Tady bude každá (rada) zabijačka, byť tradiční, drahá.
Sice se taky na Slovácku zpívá : " U muziky su já chlap….. doma koně žerú žlab" , ale země není kůň a nedá se "prodat rasovi …"

Vím, ani v globálu " není výběr široký."

Psáno dne 12. prosince 2011

Tradiční „exaktní nepřesnost“ v českých novinách…

9. prosince 2011 v 9:25 | Wess |  Aktuality
Prezidenti také hovořili o současné krizi eurozóny. Klaus Rusům v nadsázce nabídl, že pokud se obávají o své devizové rezervy v eurech, mohou je vyměnit za bezpečné české koruny.

"Eur máme tolik, že by se možná do Česka nevešly," odvětil Medveděv, nicméně už vážně dodal, že problém eura je natolik hluboký, že ho nelze řešit pouze zdroji z nějakých darů. "Řešení problémů musí být v členských zemích, jsme ochotni se na něm podílet," uvedl ruský prezident.



" Ale my těch eur máme opravdu hodně, tak nevím, jestli by na to stačily koruny."
Dmitrij Medvěděv



Pozn. Wess
Při tiskové konferenci obou prezidentů, živě vysílané na ČT 24, jsem skutečně slyšel repliku ruského prezidenta o tom, že "mají těch eur hodně a že neví, zda by bylo dost českých korun…"
Považuji to za velkou pohotovost a hlavně velký a nebývalý smysl pro humor od nejvyššího ruského představitele.
A Lidovky nechci podezřívat z nějakého uvozování " velikášství jedněch a malosti druhých" ……Smějící seZamračenýÚžasný

Psáno 9. prosince 2011

K zamyšlení

8. prosince 2011 v 15:24 | Wess |  Společnost
Nedávno jsem náhodou zahlédl zamyšlení a současně možná adventní vzkaz pátera svým ovečkám - úryvky cituji :

Jeden novinář se kdysi zeptal kardinála: "Eminence, čím to je, že vy jste člověkem naděje, uprostřed dnešní vřavy?" Kardinál mu okamžitě odpověděl: "Protože věřím v Ducha Svatého." Později rozšířil tuto odpověď ve svém dopise: "Proč jsem člověkem naděje? Jsem jím ne z lidských důvodů nebo kvůli vrozenému optimismu, ale jednoduše proto, že věřím, že Duch Svatý působí v církvi i ve světě, ať už o tom svět ví nebo ne. Jsem muž naděje, protože věřím, že Duch Svatý je vždy Duchem-Stvořitelem, který každé ráno poskytuje těm, kteří jej přijali, novou svobodu, radost a důvěru. Jsem člověkem naděje, protože vím, že historie církve je dlouhá a plná zázraků Ducha Svatého."

Tato slova mohou být docela dobře odpovědí na všechno, co se v současnosti odehrává kolem církve. Dnes nám novináři každou chvíli předávají senzační informace o skandálech v církvi, o zodpovědnosti papeže za to všechno. V člověku se pak rodí strach a otázka: Co bude dál?

Církev je svatá svatostí Ducha, ne člověka. Není to člověk, na kom záleží budoucnost a osud věřících….

To není další pohádka, to je život, ten pravý a skutečný!!!

Přeji vám všem, abyste začali žít, ať je váš život plný zázraků.

Váš páter
( Konec citace )

Pozn. Wess

Měl - li by člověk uvažující " pouze světsky" považovat svatost Ducha za božskou ideologii a současně přijmout myšlenku, že budoucnost lidstva nezáleží na člověku, pak by opravdu musel spoléhat výhradně na zázraky shůry.
A církev, jak vyplývá z předešlého páterova vzkazu, nenabízí " další pohádku, ale vskutku pravý život ve víře a plný zázraků."
V době adventu je to páterovo přání milé a krásné …. A v době novoročních a těch celoročních dnů zejména zázraky připadnou vhodné každému…i nevěřícímu Tomášovi.



Psáno 8. prosince 2011

Zase budou pronášeny novoroční optimismy …

6. prosince 2011 v 16:34 | Wess |  Aktuality



Jiným optimismem, sice již ne novoročním, tohoto " bodrého osmašedesátníka" je úryvek z jeho knihy, vydané v roce 2005:

"Prominuli jsme jako národ českým zběsilcům jejich zločiny po osvobození 1945, a to ve jménu dějinného šílenství druhé světové války. Přišly další hříchy a neštěstí v podobě nezákonných procesů a justičních vražd, páchaných ne nějakou zdivočelou pouliční cháskou, nýbrž lidmi nárokujícími si úctu představitelů státu. Opět nastalo - po deliriu souhlasu s krutými rozsudky - dlouhé mlčení, vystřídané jen váhavým napravováním křivd a škod. Ještě nebyl morálně obrodný proces s rehabilitacemi nevinně odsouzených zcela dokončen a již tu bylo nové bezpráví, opět z popudu "úctyhodných" činitelů. Ve jménu tzv. normalizace se rozpoutal rozsáhlý kádrový masakr, který postihl statisíce lidí. A zase dlouhé mlčení, tentokrát pro jistotu oficiálně střežené a při narušení přísně trestané. Po převratu v listopadu 1989 jsme chtěli být jiní než "oni", tj. svržení autoritáři, avšak zase zvítězili hluční mstitelé nad rozumnou většinou a začalo se lustrovat, restituovat, proškrtávat dějiny. Chtělo by se volat: Národe český, jak dlouho ještě budeš snášet tento stav?"


Citováno z knihy:
Čestmír Císař: Paměti. Nejen o zákulisí Pražského jara. Praha, Sin Con, 2005, U Libeňského pivovaru 10, Praha 8. 1284 stran. 799 Kč. ISBN80-86718-53-0


Úryvek z novoročního projevu prezidenta na počátku roku 2011

" ……………………….Žádný stát nemůže svým občanům zajistit blahobyt, i když to leckdy slibuje či na dluh provádí. O to důležitější je uvnitř společnosti vytvářet pevné a solidární vztahy. Často zdůrazňovaný význam péče a starosti rodičů o děti, má i svou druhou stranu - starost dětí o rodiče. Teprve tím dostane skutečný smysl pojem "mezigenerační solidarita", který mnoha lidem připadal prázdný a překonaný. Je velmi aktuální. A týká se nás, nikoli státu.

Občanskou solidaritu vnímejme v co nejširších souvislostech. A držme při sobě. Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet "za lepším" do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu……………………"



Pozn. Wess:

Pan prezident ve svém projevu připomínal jistě celou Dykovu "Země mluví" tedy i tyto verše :

……Neoslyš slova varující:
Neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.

……… Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!

Kdoví, co v naší politice lze nazvat " údělem " a co " čočovicí" …..? Snad tím básník Dyk nemyslel také profesní a lidskou čest zastupitele lidu v parlamentu nebo vyššího státního a vládního úředníka na straně jedné a mrzký korupční peníz na té druhé straně….?

Jaký optimismus zazní na počátku roku 2012….?



Psáno 6. prosince 2011

Začal Advent a také vzpomínání….

6. prosince 2011 v 8:18 | Wess |  Nostalgie

Na náměstí u kostela již zase u večer zářícího vánočního stromečku stojí pěkný vyřezávaný Betlém s každoročně přibývajícími postavami - různými řemeslníky, zemědělci … utekl ten rok.

Vzpomínám při pohledu na dnešní městský Betlém také na počátek padesátých let ( asi 1950 - 51)…… Ve vánočně vyzdobeném kostele s jesličkami byl také velký sádrový černoušek a když se do něj vhodila mince či bankovka, vždy poděkoval zakýváním svojí kudrnaté hlavy. Byl jsem tam s mamkou a moc se mi to líbilo - šel bych i několikrát…

A před kostelem, někde mezi farou a vchodem do sakristie kostela zase stála velká průhledná krabice s výjevem šedého válkou rozbombardovaného města a porušeným elektrickým vedením…. a v něm děti, ženy …
A vedle visacím zámkem uzamčená stála pokladna z pozinkového plechu se štěrbinou pro vhazování peněžních milodarů. To se tehdy přispívalo " Na Koreu"…. Také od tohoto panoramatu "ve 3D" jsem se tehdy nemohl odtrhnout…. Bylo mi těch dětí v krabici líto a tak i tam jsem peníze od mamky do pokladny také vhodil. A mnoho občanů města s námi.

Ano, i v dnešní době je o Adventu vhodné období pro charitu. Také máme každoročně příležitost přispět z rodinného rozpočtu a činíme tak rádi…. Snad jenom těm, kteří otevřeně a již předem naznačují, jaká částka by to měla být, spíše ne…..

Psáno 6. prosince 2011

Krize je bodem zlomu

5. prosince 2011 v 8:59 | Wess |  Společnost
Pro slovo krize se v čínštině používá dvou znaků: první znamená "nebezpečí" a druhý "příležitost". Krize je bodem zlomu. A podle toho, kam se člověk přikloní, najde buď nebezpečí, nebo nové možnosti.

( citováno z : )

Z předešlého je zřejmý další důkaz o nekonečné modernosti Číny - když tak prozíravě bylo vytvořeno čínské znakové písmo.

Titulek jsem si vybral záměrně " marketingově", poněvadž zejména v dnešní době vzbudit pozornost musí. Stejně jako klíčová slova VÍRA a KRIZE….

Ovšem titulek článku, z něhož čerpám, je také velmi inspirující, hleď - "Víra zraje krizemi" -.
Ač sám ateista, v době adventní otevírám internetové stránky církví a důsledně se naopak vyhýbám stránkám politických stran a jejich volebním programům. Jejich jistý nadhled nad pozemskými mně v době Vánoc velmi vyhovuje.

Čím se vlastně liší víra ateisty od víry křesťana? Podle mého názoru "pouze" tím, že ateista nevěří v Boha. Určitě však věří mnohým jiným věcem, které nemá dokázané nebo jim nerozumí. Spoléhá např. na vědu a věří jí….. i když mnozí varují před touto ošidností slovy, že "věda je pouze metoda a nelze jí věřit." I proslulí vědečtí znalci vesmíru považují svoji víru v Boha za osobní výhodu…. My ateisté při vyjmenování druhů systémů v řadě od atomu přes nejjednodušší buňky máme také svého Boha - transcendentní systém, jako místo, kam současná věda odkládá "dosud vědecky nevyhnutelně nepoznané"….( Jistě vzpomenou studenti Doc. Ing. Ducháně CSc. - Teorie řízení,VUT )

Někdo uvažuje směrem, že " co není stoprocentní, vše je víra" a pak dojde nutně k závěru, že " stoprocentně nevíme nic"…. A pak jsme ovšem věřícími všichni.
Snad smrt člověka je stoprocentní ( bohužel ), v tom si je ateista jistý a jiný svojí vírou. Křesťan ovšem ne, ten si " hoví ve víře v nebeskou nesmrtelnost" a k tomu směřuje svoji osobní životní filosofií " stoprocentně bohulibého chování."( Za jeho případný stoprocentní vzor by mu měli být ostatní lidé upřímně vděčni.)

Co nakonec asi zbývá ateistovi?........Možná věřit sám sobě, moc se při tom osobně neklamat a hlavně pokud možno příliš nezklamávat svoje blízké v okolí….

A abych tedy nezklamal vás, případné čtenáře mého blogu, pak zde jsou slova přímo celebritní:

Není pravda, že ateista ničemu nevěří. Ateista věří všemu. (Gilbert Keith Chesterton)

Inu tento zapřísáhlý křesťan ateisty zrovna nechválil…


Psáno dne 5. prosince 2011

Poprvé do školy …

2. prosince 2011 v 11:57 | Wess |  Nostalgie

Dne 1. září 1951 jsem tedy poprvé kráčel do školy na Mírovém náměstí, abych tam posléze prožil následující dva školní roky. Ohromila mne velikost chodeb, šířka schodiště a zejména velikánská tělocvična s ocelovými rošty u vstupních dveří a také šatny obehnané ocelovým pletivem - ty působily spíše pochmurně - byly totiž černé. V naší 1.B nás s úsměvem přivítala paní učitelka. Starší, hned na první pohled milá a prostá žena a my jsme si ji zakrátko velmi oblíbili a měli rádi. Měla pro nás pochopení - i pro naše lumpárničky - neboť vzpomínám jednoho spolužáka, který zřejmě, ač byl synem doktora z nové hodonínské nemocnice, byl velkým "bijavcem" neustále samá modřina a monokly v obličeji - i jméno měl razantní a málo obvyklé. Vrylo se mně do paměti, poněvadž ve školním rozhlasu bylo velmi frekventované. A jak to často bývá, učil se však tento žák velmi dobře a alespoň tím potěšil paní učitelku.

Z jiných učitelů si pamatuji učitele majícího strašidelné jméno Hacar a stejně strašidelné husté obočí ( tak nějak jsem si představoval čaroděje nebo cara Ivana Hrozného).Vybavuje se mi ukazovátko či ozdobně vyřezaná rákoska čtvercového průřezu v jeho rukou, když se řítil o přestávce po chodbě školy. Nikdy jsem ale neslyšel, že by ji tento učitel použil.

Vzpomínám také na to, jak jsem v prvních dvou ročnících chodil do náboženství, jsa křtěn a přijat do římsko - katolické církve. Pan katecheta mi jako pedagog nijak neutkvěl. Vím, že za bezvadnou znalost např.desatera rozdával pěkné barevné obrázky - sám jsem obdržel výjev ze Sv, Hostýna,kde bojovalo pod na nebi stojící Pannou Marií tatarské vojsko s hodně zahnutými šavlemi. Na to vojsko jsem se rád a s velkým respektem díval. Později jsem se dověděl, že tito bojovníci na svých militantních výpravách vozili syrové maso pod sedly svých koní, to se jízdou umlátilo a pak měli polotovar produktu, který se mnohem později mohl nazývat třeba tatarský biftek. Nechci provokovat historiky - to je zřejmě pouze legenda.Vzpomínám, že jsem absolvoval také první přijímání v chrámu Sv.Vavřince ( měl jsem krásně zdobenou svíci, která byla ještě po mnoho let schována ve skříni mojí maminky. Také " Boží tělo " v ulicích vysypaných růžovými okvětními lupeny, které ze svých pletených košíků něžně rozhazovaly před průvodem jdoucím neskutečně dlouho od jedné modlitebny ke druhé družičky, celé v bílém.V nich jsem poznával svoje budoucí spolužačky. I v hodinách náboženství jsem byl vcelku ukázněným žákem, leč příliš hluboký a trvalý dojem ve mně tato nauka nezanechala a " stal se ze mne ateista.

Patřil jsem k žákům, kteří bez problémů psali,četli,počítali, ve zpěvu správně intonovali a měli velmi dobré chování. Vzpomínám na můj jediný vážnější prohřešek, kdy jsem do kanálu na rohu Lidické ulice, kde bydlel můj dědeček, hodil linkovaný sešit formátu A 5, poněvadž jsem v něm měl " z ničeho nic " velkou červenou dvojku možná ze psaní, když předtím a také potom jsem dostával pouze jedničky.

Snad právě proto mi utkvěly ve vzpomínkách ani ne tak momenty z vyučování, jako např.obřadné fronty žáků třídy ke katedře, když nás přišedší lékař očkoval tu proti neštovicím (viz pro nás hrůzná sterilizace skalpelu nad plamenem Bunsenova kahanu přímo před námi), tam zase proti TBC, spále,zarděnkám apod. Horší chvíle nastaly, když jsem stejnou frontu stál na malou lžičku rybího tuku (aby byl každý z nás z křemene a celý národ z kvádrů . )

Vzpomínám také, že jsme si v do školy na Mírovém náměstí nosili také podepsané hliníkové hrnky a lžíci - to na polévky, mimochodem velmi chutné, často horké, že jsem je hned nemohl jíst a také nemohl udržet v rukou, neboť hliník i tehdy měl velmi dobrou tepelnou vodivost. Méně jsem snášel jogurty s marmeládou, které jsme také dostávali a něco mi říká, že také tablety hroznového cukru a jitrocelový sirup ( ovšem pozor v té době toto slovo bylo ještě ve slovech vybraných - a platilo ještě po několik let, že správně psáno je syrup !!)

Myslím si, že jsme se tehdy docela rádi učili, ale rádi jsme měli také konec vyučování. To jsme se vyřítili - po přezutí ve zmíněných strohých šatnách - s kabelami na zádech s připnutými pytlíky na přezuvky - do parku. Nu a tam na tehdy mladých jehličnanech a listnáčích - zvláště jmenuji moruše bílé a černé - jsme si hráli na "schovku ", honěnou, četníky a zloděje, vždy tak, aby hra měla současně směr cesty domů - v mém případu k dědovi do Lidické ulice……

P.S. A proč já vlastně píši o 1. září, když je prosinec! Třeba i proto, že o vánočním času každý při přípravě dárků pro vnoučky vzpomíná na svoje dětství. A to má taky svoje mezníky….

Psáno 2. prosince 2011

Maturita z češtiny…

1. prosince 2011 v 16:59 | Wess
Vítr nevane sám i já vanu
Vanu v koupelně mám smaltovanou
Každý den myslívám na svou vanu
Jak je krásné být sám se svou vanou
Já totiž místo divanu mám vanu
Chodím do ní spát
A když ráno z vany vstanu
Jsem na světě rád...

( Úryvek z poezie Jiřího Suchého )

Ve své pedagogické praxi jsem býval také po několik let místopředsedou maturitní komise a zažil jsem v této funkci mnoho pěkných a úsměvných chvil.Vzpomínám, když věkem i zkušenostmi velmi obtěžkaný, ale přesto milý češtinář ve snaze pomoci maturantovi v " louskání moderní poezie" jej spíše uváděl do stále větších rozpaků a ten pak téměř ztrácel schopnost souvisle mluvit. Abych poněkud odvedl pozornost zkoušejícího učitele, naklonil jsem se k němu a tiše se zeptal, zda zná verše - Vítr nevane sám , i já vanu smaltovanú doma mám - k tomu jsem dodal, že autorem je klasik české poezie. A ten dobrý examinátor mi bezelstně, ale rozhodně opáčil - "To bych rád věděl, kdo je autorem takové dekadence". No a to byla moje chvíle - neboť jsem mu triumfálně sdělil - Jiří Suchý. Mezitím zkoušený student nikým nepřerušován poměrně úspěšně dokončil, ke spokojenosti předsedy komise i přísedícího člena komise svoji ústní zkoušku z jazyka českého. A můj milý kolega nakonec také ….

Jednou zase a shodou okolností také při ústní maturitní zkoušce z češtiny, jsem jako třídní učitel maturitní třídy a zkoušející v odborných předmětech do rozpaků zlomyslně uvedl dvě kolegyně češtinářky ( zkoušející a přísedící ) . Nelíbilo se mi v tu chvíli totiž, kterak se vzájemně předháněly ve své aktivitě a v poznámkách na úkor ztrápeného maturanta. Poněvadž se zrovna řešil problém tvrdých a měkkých přídavných jmen, tak jsem učinil nahlas a jakoby " mimo soutěž dotaz, jak napsat přídavné jméno vyjadřující katastrofu , způsobenou přírodními živly - tedy zda užít spíše slovní vazbu živelní nebo živelná katastrofa.. A v tu chvíli se sebejistota obou těchto " jazykotepkyň " nějak vytratila a zkoušený student mohl v klidu vyslovit svoje myšlenky.

Chodil jsem k maturitní zkoušce rád naslouchat odpovědím studentů ve všeobecně vzdělávacích i odborných předmětech. Bylo to pro mne vždy velkým zpětnovazebním poučením… a také inspirací.

Psáno 1. prosince 2011

Pondělní porada

1. prosince 2011 v 8:33 | Wess |  Společnost

Jít na pondělní poradu vedení podniku někdy znamenalo připravit se na sezení u již tehdy kulatého stolu od osmi ráno do jedné po poledni. Většina přítomných byla na tento rituál zvyklá a účast na poradě ji nevadila, spíše naopak…..Jednak to bylo po neděli pozvolné probouzení do pracovního týdne a také příjemné připomenutí, že patří k TOP managementu.

Většinu času zabrala ta část porady, kdy se jednalo o operativních úkolech výroby. Vedoucí dispečer měl příležitost nejprve předložit nejvyššímu managementu podniku katastrofální variantu vývoje plnění záměru a plánů. Všichni náměstci včetně Nejvyššího pravidelně po této zprávě " padalo do mdlob". A to byl právě okamžik pro vedoucího dispečera, který ze sebe pravidelně vychrlil hned několik variant úspěšného řešení vzniklé situace. Na tolik možností byl připraven vlastně již od předchozí porady před týdnem, kdy přijímal výrobní úkol, který následně vedení tak znepokojil.
Proč tak tento lišák výrobář činil? Dokazoval pravidelně a neustále svoji " nepostradatelnost a velkou loajalitu" těm, co v pondělí dopoledne byli líní … i přemýšlet.
Porada manažerů na těchto poradách také ráda řešila problémy typu " ztráty nebo zneužívání služebních bicyklů". Tak každý z nich uplatnil v diskuzi svůj živý názor a nápad. Tam si byli všichni rovni a " problému" dokonale rozumněli….
A tak řídili a věděli, že "dole" si už lidi nějak poradí.

A jak je to vlastně na úrovni státu a skupiny států, kolik je tam " zlepšovatelů" , kteří "obětavě a nápaditě" řeší problémy, které by právě bez jejich účasti na řízení vůbec nevznikly?! Kolik je manažerů, kteří raději řeší " evropské služební bicykly", než skutečně důležité záležitosti své země ….. nebo Evropy.

Vzpomeňme si, až zase budou ty větší nebo menší summity … A buďme hrdí na to, že si zase poradíme sami.

Budeme totiž sociálně přizpůsobiví i v Novém roce 2012!


Psáno 1. prosince 2011